Nejmilejší knihy - Zvuk slunečních hodin (Hana Andronikova)

Zvuk slunečních hodin od české autorky Hany Andronikové patří k těm málo knihám, na které jsem v knihkupectví narazila víceméně náhodou. Krátká anotace na přebalu mne zaujala natolik, že jsem si knihu koupila a ráda se k ní vracím. Román spojuje několik rovin, ústředním motivem je milostný příběh zlínského inženýra a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela a jejich pobyt v Indii. Další roviny příběhu se prolínají v poválečné Americe a Baťovském Zlíně.

Kniha začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, kteří zjistí, že jejich životy jsou spojeny osobou Ráchel, matkou Daniela a kamarádkou Anne v Terezíně. Právě rafinovaným prolínáním časových rovin a pozoruhodnou fabulační schopností si Hana Andronikova, narozená ve Zlíně v roce 1967, vysloužila touto knihou Magnesii Literu (2002) v kategorii Objev roku. Milostný vztah Ráchel a Tomáše Kepplera je silným tématem, kolem kterého se opřádá atmosféra dusné a barevné Indie i pozdější beznaděj, když musí Ráchel odejít do transportu. Kouzelné jsou pasáže, ve kterých Ráchel vypráví svému synovi pověsti amerických indiánů o stvoření Slunce a Luny nebo židovskou pověst o Šemchazajovi, jakož i pasáže popisující divokou a smyslnou krásu Indie.
 
Haně Andronikové se podařilo v knize vystihnout více dějových rovin, z nichž každá je svým způsobem zajímavá. Jímavý příběh ústřední dvojce je plný nádherných pasáží o lásce, který kontrastuje s pozdějším násilným odloučením. Na první čtení mě příběh dojal a přesvědčil o tom, že cenu za objev roku získal zcela právem. Smutnou skutečností je, že se nových knih od této autorky nedočkáme, protože ve čtyřiačtyřiceti letech podlehla rakovině prsu. Své zážitky se smrtí otce i vlastním bojem s nemocí popsala v knize Nebe nemá dno, vycházející z motivu odvrácení se od klasické medicíny a hledání uzdravení mezi americkými domorodci.

Více v tomto dokumentu ČT:

Dveře vnímání jsou dokořán. Co bylo skryto, odhaluje tvář. Vidím sebe v tisíci barev, které víří v rozpuštěném světle. Stojím v místě, kde slunce zapadá za hory. Jsem v tomto těle. Jsem hvězda, která stoupá nad mraky, visí na nitce z měsíce oceánu. Sám sebe zdravím na cestě věčností, kráčím s bohy, přelétám nad přízraky jako člun skrz vlákna času. Vše je jeden prostor, jedna hmota. Na Zemi rostou květiny, plazí se hadi a moudrost dřímá na rozevřené dlani.“
Andronikova, Hana. Zvuk slunečních hodin. Praha: Odeon, 2008. Strana 153.

Komentáře

Anonymní píše…
Tuto knihu miluji, jedna z mých nej.... :-)