Nejmilejší knihy - Zvuk slunečních hodin (Hana Andronikova)
Zvuk slunečních hodin od české
autorky Hany Andronikové patří k těm málo knihám, na které jsem v knihkupectví
narazila víceméně náhodou. Krátká anotace na přebalu mne zaujala natolik, že
jsem si knihu koupila a ráda se k ní vracím. Román spojuje několik rovin,
ústředním motivem je milostný příběh zlínského inženýra a židovské dívky Ráchel
viděný očima jejich syna Daniela a jejich pobyt v Indii. Další roviny
příběhu se prolínají v poválečné Americe a Baťovském Zlíně.
Kniha začíná náhodným setkáním
dvou českých emigrantů v Coloradu, kteří zjistí, že jejich životy jsou
spojeny osobou Ráchel, matkou Daniela a kamarádkou Anne v Terezíně. Právě
rafinovaným prolínáním časových rovin a pozoruhodnou fabulační schopností si
Hana Andronikova, narozená ve Zlíně v roce 1967, vysloužila touto knihou
Magnesii Literu (2002) v kategorii Objev roku. Milostný vztah
Ráchel a Tomáše Kepplera je silným tématem, kolem kterého se opřádá atmosféra
dusné a barevné Indie i pozdější beznaděj, když musí Ráchel odejít do
transportu. Kouzelné jsou pasáže, ve kterých Ráchel vypráví svému synovi
pověsti amerických indiánů o stvoření Slunce a Luny nebo židovskou pověst o
Šemchazajovi, jakož i pasáže popisující divokou a smyslnou krásu Indie.
Haně Andronikové se podařilo v knize
vystihnout více dějových rovin, z nichž každá je svým způsobem zajímavá.
Jímavý příběh ústřední dvojce je plný nádherných pasáží o lásce, který
kontrastuje s pozdějším násilným odloučením. Na první čtení mě příběh
dojal a přesvědčil o tom, že cenu za objev roku získal zcela právem. Smutnou
skutečností je, že se nových knih od této autorky nedočkáme, protože ve
čtyřiačtyřiceti letech podlehla rakovině prsu. Své zážitky se smrtí otce i vlastním
bojem s nemocí popsala v knize Nebe
nemá dno, vycházející z motivu odvrácení se od klasické medicíny a hledání
uzdravení mezi americkými domorodci.
Více v tomto dokumentu ČT:
„Dveře vnímání jsou dokořán. Co bylo skryto, odhaluje tvář. Vidím sebe v
tisíci barev, které víří v rozpuštěném světle. Stojím v místě, kde slunce
zapadá za hory. Jsem v tomto těle. Jsem hvězda, která stoupá nad mraky, visí na
nitce z měsíce oceánu. Sám sebe zdravím na cestě věčností, kráčím s bohy,
přelétám nad přízraky jako člun skrz vlákna času. Vše je jeden prostor, jedna
hmota. Na Zemi rostou květiny, plazí se hadi a moudrost dřímá na rozevřené
dlani.“
Andronikova, Hana. Zvuk
slunečních hodin. Praha: Odeon, 2008. Strana 153.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)