Dědictví ztráty - Kiran Desai (# 989)

Tato kniha – oceněná Man Bookerovou cenou pro rok 2006 – přináší poněkud jiný pohled na Indii, než na jaký je západní společnost zvyklá. V tomto ohledu se také podobá Bílému tygrovi Arvina Adigy, který získal nejvyšší britské literární ocenění o dva roky později.

Éra (nejenom) britského kolonialismu mne přitahuje svojí atmosférou i zvláštností, ať již ve filmové podobě (Milenec, Barevný závoj, dokument Změnil tvář Šanghaje) nebo v literatuře (Amok od Stefana Zweiga, zmíněný Bílý tygr). Kolonialismus na jedné straně představuje exotiku a dobrodružství, ale zároveň rozporuplné vnucování vlastních zvyků, tradic a nadřazenosti jiným národům, na které je pohlíženo jako na zaostalé. Moderní kolonialismus je v podstatě ryzí výdobytek západního světa a obvykle vedl k obohacování vlastních ekonomik na úkor ovládaných kolonií (levná pracovní síla, nerostné bohatství,…). Kolonialismus započal objevením Nového světa a nájezdy conquistadorů (odhaduje se, že vlivem použití moderní válečné techniky a zavlečení nemocí jako spalničky a pravé neštovice, zemřelo na americkém kontinentu 50 – 100 milionů lidí, tedy až 90% veškeré domorodé populace .

Psát tedy o vlivu koloniálního područí, o jeho důsledcích a bývalých koloniálních mocnostech, je velmi složité, přesto se to Kiran Desai povedlo velmi věrohodným způsobem. V příběhu dominují čtyři postavy: indický soudce Džemúbháí Popatlal Patel, který kdysi studoval v Anglii a jako jediný z rodiny se dostal do indické státní služby; jeho náctiletá vnučka Sai, která žije u soudce poté, co osiří; členem domácnosti je také kuchař a jeho syn, jež se dostane do vysněné Ameriky. Soudce dožívá ve svém velkém domě v Kalimpongu pod himalájskými osmitisícovkami, nemá na práci nic jiného než hraní šachu a rozmazlování svého psa. Občas vzpomíná na svůj život, který jej záhy izoloval od všeho, co znal. V Anglii je pouhým Indem, v Indii ale také nedokáže žít, protože po západní zkušenosti mu vše přijde hanebně indické, včetně jeho manželky. Sai vyrůstala v klášteře anglických jeptišek, takže se hindštinou sotva domluví, přesto se běžnému životu dokázala přizpůsobit lépe než zatvrzelý soudce. A nakonec je tu Bidžu, který se svým otcem, netouží po ničem jiném, než odjet do Ameriky a utrhnout si něco z amerického snu. Dědictví ztráty je dílo o přetrvávajícím vlivu koloniální éry, o nesčetných podobách osudů obyvatel horských úbočí, kteří touží po lepší životě (nejlépe v Americe nebo Anglii). Bidžu tohoto cíle dosáhne, ale za minimální mzdu dře v rychlých občerstveních, kvůli krysám spí na stole a neutratí ani korunu, aby si mohl našetřit. V Americe je nucen nechat se využívat zaměstnavatelem, protože se bez zelené karty nemůže ničeho domoci. Bidžu ztrácí svoji identitu a touží se vrátit za svým otcem do Indie, přestože ho všichni od tohoto kroku odrazují. Sai prožívá první lásku k mladíku Gyanovi, který se přidá k frontě za osvobození Nepálu. Mezi Sai i Gyanem se však záhy rozevírá propast identity a víry. Zatímco Sai byla vychována v tradici anglické, Gyan pohrdá, že otročí západu a díky takovým lidem se Indie nemůže nikdy vymanit z područí a závislosti. Příběh vrcholí příjezdem Bidžua, přestože v oblasti Kalimpongu dochází k vážným nepokojům. Bidžu zjišťuje, že veškeré spojení s jeho rodným krajem bylo přerušeno a je nucen podplatit vojáky, kteří jej nakonec připraví o všechno, co v Americe pro své blízké nakoupil. Přichází dokonce o veškeré oblečení, dokonce boty, v jejichž podrážkách měl všechny své našetřené úspory. Domů se tedy z Ameriky vrací ještě chudší, než kdy byl...

Dědictví ztráty je knihou, na kterou je těžké si přivyknout. Odmění se vám však nevšedním příběhem o uvíznutí mezi dvěma světy, o ztrátě vlastní identity na úkor nevydařeného amerického snu. O snaze žít lepší život, který se často promění ve vykořenění či neschopnost nalézt vlastní domov. A jak Markéta Musilová trefně shrnula v doslovu „o honbě se za anglickými růžemi, které jsou však v konečném důsledku velmi trnité, brzy zvadnou a ve váze po nich zbude jen páchnoucí voda“.

Musilová, Markéta. Trnité anglické růže. In Dědictví ztráty. Vydání první. Praha: Odeon, 2006. Strana 354.

Sai nechala úvah a zaposlouchala se do rozhovoru Noni s knihovnicí o románu Zločin a trest: „Ta kniha mě částečně uchvátila a částečně zmátla těmi křesťanskými teoriemi o zpovědi a odpuštění,“ přiznala Noni, „svalovat vinu na oběť! Když nelze odčinit zločin, proč by mělo být možné odčinit hřích?“
Celý ten systém jakoby preferoval zločince před poctivými. Člověk se zachová špatně, a pak prohlásí, že ho to mrzí. Něco si užije a pak se vrátí do stejného stavu nevinnosti jako ten, kdo se ničeho nedopustil a kdo se musí vyrovnat nejen s bezprávím, ale i s obtížným úkolem odpustit, a nic z toho nemá. To by se to hřešilo, kdyby jeden věděl, že existuje spásná cesta: lituje, promiňte, mě to mrzí.
Člověk by pak mohl svá slova vypouštět jako něžné ptáčky.
Knihovnice, sestra doktorky, která měla na starost všechny obyvatele Klimpongu, byla stejného názoru. „My hinduisti máme lepší systém. Dostane se ti, čeho zasloužíš, a svým činům neunikneš. A naši bohové alespoň vypadají jako bohové, jako v Rádža Raní. Ne jako Buddha či Ježíš, kteří vypadají jako žebráci.“
Na to Noni: „Ale i my se z toho vykroutili! Říkáme, ne v tomto životě, ale možná v těch příštích…“
Sai se vmísila do debaty: „Nejhorší jsou ti, co si myslí, že chudí mohou pojít hlady, protože trpí za hříchy, kterých se dopustili v minulých životech…“

Desai, Kiran. Dědictví ztráty. Vydání první. Praha: Odeon, 2006. Strana 210.

Kiran Desai se narodila v roce 1971 v Chandigrahu v Indii. Ve 14 letech se rodina přestěhovala do Anglie a nyní žije v USA. Je dcerou Anity Desai, která byla na Man Bookerovu cenu nominována celkem třikrát. Upozornila na sebe již svým debutem Povyk v guávové zahradě, o které řekla, že byla přímým produktem amerických kurzů tvůrčího psaní. Své spisovatelské postavení utvrdila Dědictvím ztráty, oceněným románem, který je z velké části autobiografický. Salman Rushdie ji zařadil do antologie nejvýznamnějších indických autorů za posledních 50 let.