čtvrtek 29. listopadu 2012

Bílá pevnost - Orhan Pamuk


Každý ví, že abychom získali zpět náš ztracený život a ztracené sny, musíme si je znovu vysnít.“ (1)

Pamukův historický román Bílá pevnost nás zavádí do Istanbulu poloviny 17. století, tehdejší mocné říše, jejíž chapadla sahala od Evropy, Asie až k Africe. Období vlády sultána Mehmeda IV. Lovce představuje v osmanských dějinách přelom, kdy dochází nejenom k výrazným neúspěchům na válečných frontách ( především neúspěšné obléhání Vídně v roce 1683 ), ale také ke stírání rozdílů mezi západem a východem a k přesunu světových zájmů při hledání námořních cest do Indie. Na pozadí historických kulis se odehrává alegorický příběh italského mladíka, který upadne do otroctví v Istanbulu a jeho pána Hodži. Benátčan se díky svým znalostem přírodních věd a medicíny dostává k pašovi, který jej posléze přidějí Hodžovi. Hodža je hladový po vědění a přikáže Benátčanovi sdílet s ním jeho myšlenky a vše, čemu se na univerzitě naučil. Benátčan stále doufá, že se navrátí z otroctví domů, ale jak léta plynou, uvědomuje si, že návrat je nemožný, že jeho matka jistě zemřela a jeho snoubenka založila rodinu s jiným. Hodža s Benátčanem sdílí vědomosti a spolupracují na přípravě ohňostrojů, eliminaci moru a vývoji válečné zbraně. Otroka a pána, navzájem si fyzicky podobné, spojuje duchovní pouto i přes časté neshody a pohrdání. Jejich role nadřazeného a podřízeného se několikrát pomyslně převrací. Když sultán přikáže použití válečné zbraně v obléhání polské pevnosti Doppio, vydává se Benátčan s Hodžou vyzkoušet výsledky svého snažení. Zbraň však nesplní svůj účel a zapadne do bláta. Právě před bílou krásnou a nedostižnou pevností si Hodža s Benátčanem vymění nejenom šaty ale také život.

Pamukův román zahájil období nového tureckého historického románu, přestože Bílá pevnost je spíše alegorií nežli historickým románem v pravém slova smyslu. Text nabízí mnoho interpretací, ne náhodou vztah dvojníků připomíná klasická díla jako Dr. Jekyll a pan Hyde od Stevensona nebo William Wilson od E.A. Poea. Dvojnický vztah zde však není zápasem dobrého a zlého, ale naopak komplementárním doplnění jednoho druhým. Ačkoli začátek příběhu je velmi jasný a přímočarý, poznenáhlu dochází k postupnému rozvolnění kontur mezi Benátčanem a Hodžou. Jejich vztah je nejasný a rozpolcený, realita se stává snem a sen skutečností… Když tak nakonec dochází k výměně rolí, nevíme s jistotou, jestli k ní skutečně došlo a kdo je kdo. Je Hodža Hodžou a Benátčan Benátčanem? Nebo třeba žádný Hodža ani Benátčan nikdy nebyl? A tak v duchu úvodního citátu přemýšlíme, zda si hlavní postava tento příběh pouze nevysnila. Ne náhodou nejsou použita jména ani jednoho z nich, protože Hodža znamená „učitel“ nebo také titul vzdělaného Osmance. Mnohé interpretace nabízí také bílá pevnost, jednak její název Doppio vztahující se k dvojakosti a také jako symbol vlastního nedostižného já. Vztah mezi Hodžou a Benátčanem je také vztahem mezi Východem/Orientem/islámem a Západem/Evropou/křesťanstvím. „Existují verše Rudyarda Kiplinga ‚East is East, West is West´,“ napsal Pamuk. „Svou knihu jsem napsal možná proto, abych se oprostil od tohoto šablonovitého postoje. Je v ní přání, aby Východ nebyl Východem a Západ Západem.“ (2)

Ti, kteří od Bílé pevnosti čekají pouze historický román, zřejmě budou zklamáni. Jak už bylo řečeno, jedná se především o alegorii dvou postav, světů a tradic. Po formální stránce vyzdvihuji skvěle zvládnutou ediční řadu Orhana Pamuka od nakladatelství Argo. Příjemné je jak grafické zpracování, tak papír i velikost písma ( na rozdíl např. od knihy Malíř pomíjivého světa od stejnojmenného nakladatelství, kde očividně převládla snaha o co největší šetření papírem a místem ). Taktéž oceňuji zařazení výslovnosti tureckých hlásek, se kterými může mít český čtenář problém a především obsáhlý a inspirativní doslov Petra Kučery.

Většina lidí ví, že neexistuje žádný předem určený život, že všechny události nejsou ve své podtatě nic víc než řetěz náhod. A přesto i ti, jimž je tato skutečnost známa, se v jistém údobí svého života ohlédnou zpět a posuzují náhodně prožívané věci jako nezbytné řízení osudu.“ (3)

1)      Pamuk, Orhan. Bílá pevnost (Beyaz Kale). Vydání první. Praha: Argo, 2010. Strana 175.

2)      Tamtéž. Strana 196.

3)      Tamtéž. Strana 15.

 

Orhan Pamuk se narodil v Istanbulu, kde zprvu studoval architekturu, ale nakonec přešel na žurnalistiku, kde mohl uspokojit svoji touhu po psaní. Jeho prvním románem byla rodinná sága Pan Cevdet a jeho synové ( Cevdet Bey ve Oğulları, 1982 ), za niž získal ocenění Orhana Kemala za nejlepší román roku. Následoval román Tichý dům ( Sessiz Ev, 1983 ) a Bílá pevnost ( Beyaz Kale, 1985 ) oceněná v roce 1990 britskou Independent Foreign Fiction Prize. Následovaly alegoricko-historické romány Černá kniha ( Kara Kitap, 1990 ) a Nový život ( Yeni Hayat, 1994 ). Stylisticky navazuje Jmenuji se červená ( Benim Adım Kırmızı, 1998 ) a Sníh ( Kar, 2002 ) o moderní turecké společnosti zařazená The New York Times do Deseti nejlepších knih roku 2004. Po čtyřletém úsilí spatřila světlo světa milostná epopej Muzeum nevinnosti ( Masumiyet Müzesi, 2009 ). Pamuk získal jako první turecký spisovatel v roce 2007 Nobelovu cenu za literaturu.  

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)