neděle 27. ledna 2013

Kronika vtáčika na kl´účik - Haruki Murakami

Čtenáři Murakamiho, netrpělivě čekající na další překlad jeho románů, jistě zaregistrovali řadu MM slovenského nakladatelství Slovart, který v československém prostoru poprvé přinesl překlady románů Hon na ovcu, jeho volné pokračování Tancuj, tancuj, tancuj a v současné době i poslední ze tří dílů Kroniky vtáčika na kl´účik.

Že bylo čekání na Kroniku vtáčika na kl´účik opravdu dlouhé, dokazuje fakt, že první díl (podtitul Straka zlodejka) vyšel v roce 2010 a poslední díl (podtitul Vtáčkar) až v prosinci roku 2012. Tím logicky vyvstala otázka, zda se pustit do čtení okamžitě nebo počkat až na kompletní vydání. Samozřejmě jsem neodolala a pustila se do čtení prvního dílu a v roce 2011 i druhého (podtitul Vtáčik jasnovidec). Když jsem si v prosinci udělala radost posledním dílem, uvědomila jsem si, že si příběh do detailů nepamatuji a že bych se tím možná ochudila o kompletní vyznění díla. A tak jsem se znova pustila do čtení a nadšení díl od dílu klesalo…
První díl trilogie – oceněný prestižní cenou deníku Jomiuri za nejlepší román roku – vypráví o mladém Tóru Okadovi, který se rozhodne seknout s nezajímavou prací advokátského poslíčka, aby si srovnal životní priority. Jeho žena Kumiko je úspěšnou redaktorkou, která s rozhodnutím svého muže souhlasí. Jednotvárný život Tórua se změní poté, co se vydává hledat ztraceného kocoura, když poznává dívku ze sousedství Mei Kasaharovou, ale především sestry Krétu a Maltu Kánoovou. Kréta pracuje jako médium a její sestra Malta v příběhu vystupuje jako svědek děsivých praktik Kumikina bratra Noboru Wataji. Tóru se dozvídá velké množství nesourodých informací, které definitivně pozbývají smysl, když se k nim přidá také děsivý příběh poručíka Mamiji, který bojoval na kontinentu po boku staříka, s jasnovideckými schopnostmi, jehož Tóru a Kumiko navštěvovali. Na závěr prvního dílu Kumiko zmizí.
Druhý díl vypráví o období čtyř měsíců poté, co zmizela Tóruova manželka Kumiko. Přestože od Kumiko obdrží dopis, že si našla milence, nechce se tak lehce smířit s tak nepravděpodobným koncem jejich manželství. Tórua přitahuje motiv studny, který se vyskytl již ve vyprávění poručíka Mamiji a sestupuje na její dno na tajemném sousedském pozemku. Tóruovi se na tváři objevuje záhadné skvrna, jako důkaz napojení na jiný svět, v němž největší zlo představuje Noboru Wataja.
V závěrečném díle se Tóru dozvídá od Mei Kasaharové o záhadném sousedském pozemku, kam sestupoval na dno studny. Tóru se rozhodne pozemek získat, ale nemá peníze. Napojuje se na záhadnou dvojici matky a syna, kteří mu pomůžou získat dům i se záhadnou studnou. Sílí jeho boj proti Noboru Watajovi, který před ním zadržuje jeho ženu. Ačkoli konec není jednoznačný, vyznívá z něj naděje na znovu nalezení Kumiko a ztraceného života.



Ačkoli jsem se na Kroniku velmi těšila, musím přiznat, že jsem mírně zklamaná. To, co se od začátku rozvíjí jako slibný příběh o více rovinách, se v druhém dílu zbrzďuje neustálými Tóruovými rozvahami na dně studně, což v podstatě příběh neposunuje. Víc než zamotaný příběh se má podle očekávání rozuzlit v posledním dílu, ale čím víc čtete tím víc vám dochází, že k žádnému rozřešení bohužel nedojde. V příběhu tak zůstává velký nepoměr otázek nad odpověďmi, což by samo o sobě nevadilo tolik, kdyby řada z těch otázek nebyla absurdních. Když kupříkladu chce Tóru koupit záhadný dům a nemá nic našetřeno, sám pro sebe si říká, že je naivní koupit si los a čekat, že vyhraje, že se ale něj nalepí podivná žena, která mu za zvláštních podmínek umožní dům získat, mu vůbec divné nepřijde. Situace jako vyšitá z běžného života, že? Naopak velký potenciál mají pasáže z minulosti -  o masakru v zoo i válce na kontinentu. Kdyby šel Murakami více touto cestou, bylo by to příjemným překvapením. Ačkoli mi příběh připomíná Kafku na pobřeží, nezapůsobil na mne takovým způsobem, možná i proto, že další z Murakamiho světů pro mě zůstal nepochopený. I přesto bych ráda zmínila nejsilnější moment Murakamiho trilogie a to vyprávění poručíka Mamiji o tajné vojenské misi. Tento závěr prvního dílu považuji za jedno z nejsilnějších míst nejenom Kroniky ale Murakmiho díla obecně.     

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)