Pražský hřbitov - Umberto Eco (kniha měsíce února 2013)

Šestý a prozatím posledním románem Umberta Eca je Pražský hřbitov, který vyšel v české překladu v roce 2011.

Hlavním hrdinou je kapitál Simone Simonini, falzifikátor notářských dokumentů, který se vlivem okolností dostává do služeb tajných agentů a využívá především své chladnokrevnosti a schopnosti razit si cestu životem přes mrtvoly. Ve službě turínské tajné policie se zaplétá do Garibaldiho tažení na Sicílii. Z kruhu agentství se již vymaní a putuje do Francie, kde jsou jeho služby využívány hlavně ve francouzskou-pruském konfliktu. Obratný falzifikátor Simonini vytváří dokument, který je podkladem pro falešné obvinění židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse z vlastizrady. Následující události se více méně točí kolem dokumentu o židovském spiknutí, který Simonini vytváří několik let a neustále jej podle poptávky přikrášluje dalšími nesmyslnými lžemi o židech. Ten pak nachází své uplatnění v pamfletu ruských tajných služeb Protokoly sionských mudrců.

Podrobně se také seznamujeme s francouzským ovzduším tajných služeb, stejně jako s protichůdnými touhami diskreditovat téměř všechny strany – katolickou, židovskou i zednářskou. Právě očerňování zednářské lóže popisem všech možných iniciačních i jiných praktik se stává módním společenským zbožím 19. století, které tvoří velkou část příjmů také pro Simoniniho. Kolem fiktivní postavy italského antisemity se rekonstruuje technický pokrok i přízemní víra v okultismus, zednářstvo a satanistické rituály. Těžko uvěřitelná je i reálná existence postav jako satanista Boulan, Osman Bey nebo autor protizednářských mystifikací Léo Taxil.

Umberto Eco vytvořil zábavný příběh po vzoru fejetonových románů, v němž vzdává hold dvěma oblíbeným autorům: Alexandru Dumasovi a Eugénu Sueovi. Příběh je prošpikovaný nenadálými zvraty, pomstami i vraždami. Simone Simoninimu není nic svaté a svých schopností falzifikátora využívá hlavně pro své obohacení. Jakmile se jedenkrát zapletl do tajných služeb, není schopen se z nich vymanit, naopak se z nich snaží vytěžit co nejvíc pro svůj osobní prospěch. S erudovanou pečlivostí nám Eco přibližuje Simoniniho chladnokrevnost a schopnost měnit kabát podle situace na pozadí místy zvířecích manýrů společnosti 19. století vyznávající satanské a okultní rituály. Neméně zajímavou kapitolou jsou praktiky tajné policie, která se nebrání sama zosnovat pouliční bouře, jen aby ve společnosti upevňovala bázeň. Zrod tajných služeb s jediným cílem: ovlivňovat a často i uměle vytvářet informace, které se mají dostat na veřejnost, jsou silnou paralelou k dnešnímu ovlivňování veřejného mínění. Pražský hřbitov byl vzrušujícím čtením, z velké části také proto, že tak jako i jindy stojí za tímto románem Ecova neuvěřitelně detailní znalost doby a literatury. Pozornost si zaslouží i osvěžení textu v podobě zajímavých ilustrací.

„Jak se zdá, to, že Pařížané už alespoň celé století s oblibou staví barikády a pak se rozutečou při první ráně z děla, nehraje žádnou roli: barikády se staví, abychom se cítili jako hrdinové, ale chtěl bych vidět, kolik z těch, kdo je budují, na nich setrvá až do rozhodného okamžiu. Většiba udělá to co já, hájit je budou jen ti nejhloupější, a ty postřílejí na místě.“

Eco, Umberto. Pražský hřbitov. Vydání první. Argo: Praha, 2011. Strana 248.

Umberto Eco se narodil roku 1932 v Alexandrii, absolvoval studia na univerzitě v Turíně a působil jako vysokoškolský učitel. Pracoval také v televizi a v nakladatelství Bompiani. Je autorem šesti románů. Nejproslulejší je samozřejmě Jméno růže, následovalo Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a nakonec také Pražský hřbitov. Eco je také autorem řady odborných esejistických publikací jako Skeptikové a těšitelé, O literatuře, Kant a ptakopysk či estetických publikací jako Dějiny krásy nebo Dějiny ošklivosti.