neděle 24. března 2013

Člověk bez osudu - Imre Kertész (# 688)

Po této knížce jsem ve výprodeji Academie sáhla víceméně náhodně. Přestože od stejnojmenného autora mám už knihu Fiasko, ještě nikdy jsem od něj nic nečetla.

Knihu bychom měli znát nejenom kvůli tomu, že za ni Kertész v roce 2002 získal Nobelovu cenu, ale také proto, že vyprávění patnáctiletého chlapce o koncentračním táboře považuji za jednu z nejlepších knih o tomto tématu vůbec. O holocaustu už jsem toho četla i viděla hodně, tomuto tématu jsem se věnovala také při psaní svém diplomové práce, ale musím přiznat, že toto téma je nevyčerpatelné. Každá kniha i film je vzácná výpověď určitého člověka, jedinečný příběh, který vás vždy něčím zasáhne a překvapí. Unikum těchto příběhů tkví i v tom, že jednou nebude žít jediný očitý svědek těchto drastických událostí.

Zvláštní je, že kniha Člověk bez osudu se v době vydání setkala s nulovým ohlasem. V komunistickém Maďarsku v roce 1975 zkrátka nebylo dost vůle a odvahy konfrontovat se s národní minulostí „zajisté proto, že hlavní téma Kertészova románu bylo v tu dobu poněkud ožehavé – zkoumalo strastiplný konflikt jedince s anonymní brutalitou dějin.“ (Boxall, Peter. 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete. Praha: Plus, 2011. Strana 670).

Děj knihy vypráví v první osobě příběh patnáctiletého budapešťského chlapce Györgyho Kövese, který je deportován do Osvětimi, kde zalže o svém věku, čímž se vyhne smrti v plynu a putuje dál do Buchenwaldu. Chlapec popisuje realitu života v koncentračním táboře se všemi psychickými i fyzickým důsledky. Příběh je o to působivější, že chlapec nikoho neodsuzuje ani nehodnotí extrémní podmínky kolem sebe. Jeho popis je zdánlivě nezúčastněný až odtažitý, ačkoli z něj cítíme chlapcovu snahu vyrovnat se s novou životní realitou. Mladý hrdina konfrontuje své okolí s často nepříjemnou realitou a neschopností se vyrovnat s následky tragických událostí, zamýšlí se nad svým osudem, „štěstím“, které jej přec potkalo i možností nebo spíš nemožností žít nový život.

Člověk bez osudu je výjimečná kniha, která by neměla ujít pozornosti každému, komu není lhostejný osud židovského národa, příběh morálního pádu evropských dějin ale hlavně strhující vyprávění o jednom chlapci vyhýbající se černobílým morálním odsudkům. Kniha je výjimečná nejenom tématem, ale hlavně literárním zpracováním, neboť téma holocaustu je samo osobě tragickým a šokujícím a ne vždy s sebou nese taktéž autorskou invenci.



A ještě nad něčím jsem se ten den poněkud zamyslel, totiž nad faktem, že – jak se dozvídám – tohle místo, tahle instituce už existuje řadu let, stojí zde a funguje den so den stejně; uznávám sice, že to je poněkud přehnaná myšlenka, ale jako by to tady celou dobu čekalo na mne. Faktem  zůstává – prohlašovali někteří kolem nás s jakýmsi zvláštním, řekněme uznalým mrazením v hlase -, že velitel našeho bloku tady žije už plné čtyři roky. Vtom jsem si vzpomněl, že to byl významný rok i pro mne, zrovna tehdy jsem totiž začal chodit do gymnázia. Měl jsem ještě v živé paměti zahajovací slavnost: na sobě tmavomodrý tradiční maďarský kroj s čamarami, zvaný „Bocskai“. Zapamatoval jsem si i slova pana ředitele; byl to ctihodný muž, dnes bych řekl málem velitelského vzhledu, s přísnými brýlemi a krásným bílým knírem. Závěrem, vzpomínám si, se odvolával na slova starověkého mudrce: „non scolae sed vitae discimus“ – „učíme se nikoli pro školu, nýbrž pro život“, citoval. V tom případě ovšem, domníval jsem se teď, jsem se měl po celou dobu učit o Osvětimi.“     
Kertész, Imre. Člověk bez osudu. Praha: Academia, 2009. Strana 87.


Imre Kertész se narodil 9. listopadu 1929 v Budapešti. V roce 1944 byl kvůli svému židovskému původu odvlečen do Osvětimi a poté do Buchenwaldu. Ve svých knihách se věnuje právě tématu holocaustu. O knize Člověk bez osudu říká, že je sice autobiografická, ale přesto se o životopis nejedná. Je autorem knih Kadiš za nenarozené dítě a románu Fiasko a Likvidace. V roce 2002 získal Nobelovu cenu za literaturu.   


3 komentáře:

petra kolarova řekl(a)...

Tuto knihu jsem si v academii koupila už před nějakým rokem a ještě jsem ji nedočetla dokonce.. osud chlapce je smutný a samozřejmě zajímavý, ale nějak mě to nenadchlo.

Green Magritte řekl(a)...

Já tuto knihu naopak považuji za jednu z nejlepších, co jsem o holocaustu četla a hned tak ji něco nepředčí. Oceňuji hlavně to, že ta kniha není patetickou obžalobou, ale bezprecedentním pohledem na realitu "po holocaustu". Např. Modlitba pro K.Horovitzovou mě naopak nezasáhla vůbec.

Zuzana Kaprálová řekl(a)...

Taky jsem si z Academie odnesla tuto knížku, tak jsem na ni zvědavá :-)

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)