Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě - Cormac McCarthy (#787)

Když po čtyřech letech práce v roce 1985 Cormac McCarthy vydal román Krvavý poledník, prodalo se jej všehovšudy patnáct set výtisků. O čtvrt století se kniha zařadila mezi základní kameny americké literatury 20. století a to především díky literárnímu historikovi Haroldu Bloomovi, který Krvavý poledník označil za „jediný úspěšný román o genocidě“(Arbeit, Marcel. McCarthyho porce syrového masa na talíři historie. In Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě. První vydání. Praha : Argo, 2009. Strana 373)

Krvavý poledník je historickým románem odehrávajícím se po americko-mexické válce, ve které Mexiko ztratilo dvě pětiny svého území, mimo jiné Arizonu, Nové Mexiko, Kalifornii a Texas. V letech 1849 až 1850, do nichž je děj koncentrován, v oblasti pohraničí vládl naprostý chaos, kdy některé americké oddíly odmítaly respektovat konec války a na vlastní pěst se vydávaly za vidinou lehce nabytého bohatství v Mexiku. Američané zde mnohem častěji narážely na mexické vojáky a útočné kmeny Komančů a Apačů, které přepadaly téměř kohokoli, kdo krajem procházel. Mexické státy, které se chtěly před indiány chránit, proto v tomto divokém období vypisovaly odměnu až 200 dolarů za indiánský skalp. Státy Texas, Chihuahua a Sonora proto prochází Glantonova tlupa nájemných zabijáků, v nichž se objevuje celá řada reálných postav, ale také šestnáctiletý kluk, smyšlený protagonista celého příběhu.     

Putování tlupy je provázeno častými brutálními střety nejenom s indiány, ale také s Mexičany, jelikož zabijáci brzo zjistí, že nelze rozpoznat rozdíl v jejich skalpu. Krvavé střety, v nichž je líčeno mučení i skalpování, které podle indiánské víry odpírá odchod do věčných lovišť, je dennodenním chlebem skupiny nejrůznějších individuí, jež převyšuje páter Tobin, bývalý texaský ranger Glanton, ale především záhadná postava polyglota, vzdělance, vynikajícího střelce i muzikanta soudce Holdena. Neuchopitelný Holden je jako stínem, který se neustále zjevuje a přestává všechny masakry, provází kluka, jako by od něj chtěl jeho duši, kterou mu upsal.

Přestože je Krvavý poledník formálně považován za westernový román, zapomeňte na všechny romantické westernové pohádky, které jste kdy viděli a četli, zapomeňte na Mayovky a statečné hrdiny. Tady jste na území, kde vládne pouze zákon silnějšího, kde neplatí morálka, svědomí ani lítost. Na území, kde Američané vyvražďují i mírumilovné indiánské kmeny, Mexičany i sebe navzájem.

Ačkoli román v době svého vydání šokoval přemírou násilí, to není nikdy v knize použito samoúčelně. Naopak zcela neromanticky a reálně popisuje absenci jakýchkoli morálních hodnot, která zachvátila divoký západ, v jehož červáncích se objevují postavy oděné v lidských kůžích, se škapulíři z lidských uší a bohatým nákladem skalpů. McCarthy i zde - jako i ve svých jiných knihách - ukazuje zlo jako nezbytnou součást lidské rasy, jako něco, bez čeho není člověk člověkem. V tomto ohledu McCarthy nelítostně obnažuje lidské nitro a nesnaží se násilí popřít ani jej omluvit. McCarthy sám řekl: „Něco jako život bez krveprolití neexistuje. Podle mě je názor, že se dá živočišný druh nějakým způsobem pozvednout a všichni mohou žít v harmonii, velice nebezpečný. Ti, kteří takový názor mají, se vzdají svých duší, své svobody, jako první. Touha po takovém světě člověka zotročí a udělá mu ze života prázdnotu“ (Arbeit, Marcel. McCarthyho porce syrového masa na talíři historie. In Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě. První vydání. Praha : Argo, 2009. Strana 373)  

Krvavý poledník není obyčejným historickým románem, ale hluboce sugestivní nekonečnou odyseou, v níž i líčení násilí je poetické. McCarthyho styl, který bývá přirovnáván ke kvazibiblickému stylu Melvilla nebo Faulknera, je neuchopitelný a ze čtení dělá dokonalý zážitek. Ne nadarmo bývá Krvavý poledník srovnáván s Bílou velrybou. Za předobraz soudce Holdena může být považován plukovník Kurtz ze Srdce temnoty od J. Conrada, ale obecně kritici našli nejvíce styčných bodů s postavami ze Shakespearových děl. Samotný titul knihy je spojován s prvotinou německého myslitele Jakoba Böhma Aurora aneb Východ červánků, ale také dílem F. Nietzscheho Ranní červánky: Myšlenky o morálních předsudcích.    

Krvavý poledník byl mým nejsilnějším čtenářským zážitkem z poslední doby a hned tak něco jej asi dlouho nepředčí. McCarthyho knihy jsou často označovány za „romány pro muže“ a já s tím musím souhlasit. Nemyslím tím, že by jej ženy neměly číst, ale jeho styl je velmi přímý, čistý, bez odboček, zbytečných zápletek a tudíž nutných rozuzlení, ale také bez „citečků“ a zbytečných frází, zkrátka projev mužského chápání světa. A v tom je právě McCarthyho síla, která mě nepřestává fascinovat. Jeho knihy svým jazykem znovu otvírají prostor pro opravdový literární prožitek a uvědomění si lidské pomíjivosti symbolizované nekonečnou pouští, z jejíhož prachu se člověk pozvedá a v němž i pojde, nikým nepovšimnut a nepoznán.

 

 

„V poušti tam hořel osamělý strom. Strom jako hořící znamení, zažehnutý přehnavší se bouří. Přivábený osamělý poutník, jenž do těchto končin doputoval z daleka, poklekl do horkého písku a nastavil ohni prokřehlé ruce, zatímco po celém obvodu kruhu postávaly hloučky menších pomocníků, přivolaných k onomu nenadálému dni. Tiše se tu krčily sůvičky, přešlapujíce z nohy na nohu, tarantule, solifugy a bičnatci, útoční sklípkani i strupaté, pro člověka smrtící ještěrky s tlamami černými jako čau-čauové, malí pouští baziliškové, jimž z očí stříká krev, i drobní heterodonové jako půvabní bohové, mlčenliví, stejnostejní, v Džiddě či Babylonu. Kruh světla vroubilo souhvězdí planoucích očí, svázaných ve vratkém příměří před touto pochodní, jejíž hlas zastínil i hvězdy v nebeských důlcích.“ (McCarthy, Cormac. Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě. První vydání. Praha : Argo, 2009. Strana 224)