Obraz Doriana Graye - Oscar Wilde (#186)

Obraz Doriana Graye je jediným románem, který Oscar Wilde kdy napsal. Když se poprvé objevil v měsíčníku Lippincott´s Monthly Magazine, kritika napadla jeho domnělou morální zkaženost. Odpovědí na tento kritický výpad je předmluva románu, která tvoří jakousi sbírku aforismů.

 

Obraz Doriana Graye je alegorickým románem o ztrátě krásy, mládí a neodvratné smrti a stárnutí. Mladý šlechtic Dorian Gray, jehož krása ohromuje všechny kolem, se nechá namalovat malířem Basilem Hallwardem. V debatě s lordem Wottonem o kráse, mládí a prchavosti přitažlivost se Dorian zařekne, že by chtěl zůstat navždy přitažlivý a nestárnoucí.

 

Toto přání se mu také vyplní. Dorian si užívá života plnými hrstmi, prvotní vzrušení z nestárnoucího mládí ale vystřídají excesy, které znamenají nevyhnutelný pád do morálního bahna. A jak si Dorian krutě pohrává se svým okolím, desetiletí nestárne a do jeho tváře není vepsána ani jedna vráska. Přesto jako by osobnost Doriana přece jen nebyla s to vyrovnat se s privilegiem nezestárnout, a propadá proto chtíči a chlípnostem.

 

Všechny negativní vlivy, které se nemohou projevit na  Dorianově tělesnosti se promítají do jeho podobizny na obraze. Dorian jej proto co nejvíce střeží, až jednou toto tajemství prohlédne sám autor obrazu. Dorian jej proto zabije. V záchvatu zuřivosti pak probodne sám obraz, avšak umírá on sám. Pod obrazem, na kterém září portrét osmnáctiletého mladíka, nalézají tělo šedivého muže...

 

 

Obraz Dorian Graye patří k jednomu z mých literárních restů z dob povinné četby. Notorický příběh zná snad každý a tak pro mě kniha nepředstavovala nějaké velké překvapení. I přesto, že mě román zaujal, horko těžko jsem se dostávala přes prvních asi šedesát stran. Ty totiž nejsou zaplněny ani tak dějem, jako nekončícími bonmoty a neustálým poučováním lorda Wottona o životě, ženách, manželství apod.. Tyto pasáže mě celkem nudily, ale naštěstí ustupuje lord Wotton v druhé polovině knihy do pozadí a na řadu přichází dramatičtější stránky románu. Knihu mohu těm, kteří jej nečetli vřele doporučit, i když k mým nejoblíbenějším asi patřit nebude...