středa 28. srpna 2013

Portnoyův komplex – Philip Roth (#636)

Portnoyův komplex vyšel poprvé v roce 1969 a ihned byl označen za skandální. Příběh o klukovi ze středostavovské židovské rodiny veřejnost šokovala explicitně zobrazeným sexuálním obsahem, přestože ten zde má svůj nezastupitelný význam. Hned v úvodu knihy je uvozen tzv. Portnoyův komplex, kterým má být poruchou, „při níž se silně pociťované etické a altruistické impulsy neustále srážejí s extrémními sexuálními tužbami“. Ačkoli tento komplex vyznívá vážně a vědecky, vpravdě není ničím jiným než uzavíráním Alexandra do světa sebeuspokojování, protože jedině tady má klid od všemocného vlivu své rodiny. Alexandr se retrospektivně vrací ke svému dospívání a ze svých dost často trapných zážitků se zpovídá psychoanalytikovi. Ačkoli se Alexandr svým počínáním neliší od většiny vrstevníků, jeho problém je v tom, že se své posedlosti nemůže zbavit ani v dospělosti. Rodina není schopna uznat jeho svobodu a neustále jej srovnává s okolím, jistým mottem knihy by se jistě mohla stát následující věta: „Bože dobrotivej, dospělej Žid, jehož rodiče jsou ještě naživu, je patnáctiletý kluk a zůstane patnáctiletej kluk, dokud neumřou!“ (Roth, Philip. Portnoyův komplex. Praha: Odeon, 1992. Strana 86).
 
Portnoyův komplex v dnešní době jistě nebude vzbuzovat tak silné emoce, jak v době svého vzniku. Líčení Alexandrova světa, jeho pocity trapnosti a sebelítosti mnohému připomenou něco z vlastního dospívání. Pasáže o právě objevené sexualitě textu dodávají na upřímnosti, otevřenosti a často i zábavnosti. S tímto mladým židovským hrdinou, který je příliš lapen v sítích své lehce potrhlé rodiny, bude čtenář nejednou soucítit a přát mu, aby překonal své komplexy. Ačkoli Portnoyův komplex svým tématem „trablů dospívajícího mladíka“ připomíná mnoho současných románů s jediným cílem pobavit čtenáře, má mnohem větší hloubku spočívající v  nevázanosti jakýmkoli tabu, schopností vystihnout trapné momenty maloměšťáctví a také upřímností k sobě samému, když si je Alexander ochoten přiznat, že má svoji rodinu přece jen rád: „Je mrazivý lednový den, soumrak – ach ty vzpomínky na soumrak, omastek z kuřete na kousku žitného chleba, abych vydržel až do večeře, na měsíc, který už svítí za kuchyňským oknem – právě jsem se vrátil s rozpálenými tvářemi a s dolarem, který jsem si vydělal tím, že jsem někomu odhraboval sníh, tyhle vzpomínky mě jednou zabijou. „Jestli pak víš, co budeš mít dneska k večeři,“ zašveholí maminka láskyplně, „za to, žes tak strašně těžce pracoval? Tvoje nejzamilovanější zimní jídlo. Dušený jehněčí.“ Je večer: po neděli strávené v New Yorku, v Rádio City a čínské čtvrti, jedeme domů přes most George Washingtona – nejkratší, nejpřímější cesta z Pell Street do Jersey City vede sice Hollandovým tunelem, ale já škemrám o most, a protože maminka řekne, že je to „poučný“, prodlouží si otec cestu domů o nějakých patnáct kilometrů.“ (Roth, Philip. Portnoyův komplex. Praha: Odeon, 1992. Strana 29-30).
 
Klavírista! Ach, to je jedno ze slov, která prostě milujou, skoro stejně jako slovo doktor, pane doktore. A slovo vila. A nejvíc ze všeho milujou slova svou vlastní ordinaci. Otevřel si v Livingstonu svou vlastní ordinaci. „Pamatuješ se na Seymoura Šmoka, Alexi?“ zeptá se mě matka, ale může to být taky Howard Šlong nebo Aaron Puc, prostě nějaký hašašíra, kterého jsem prý znal v obecné škole před pětadvaceti lety a který mi úplně vypadl z paměti. „Potkala jsem tuhle na ulici jeho maminku a povídala mi, že Seymour je dneska největší špecialista na mozkový operace na celý západní polokouli. Má v Livingstonu šest domů ve venkovským stylu, v každým schody z pokoje do pokoje, všechny postavený z balvanů, a je v představenstvu jedenácti synagóg, který jsou všechny fungl nový a navrhoval je Marx Kugel, a loni vzal svou ženu a svý dvě dcerušky, který jsou prej tak krásný, že už s nima uzavřela smlouvu Metro Goldwyn Meyer, a tak chytrý, že by už měly chodit na univerzitu – všechny je vzal do Evropy na cestu, která stála osmdesát miliónů dolarů, projeli na ní sedm tisíc zemí, mezi nima i takový, o kterejchs v životě neslyšels a který založili přímo na Seymourovu počest, a Seymour je ke všemu tak důležitá persona, že ho v každým evropským městě, co navštívili, sám primátor požádal, aby se tam zdržel a proved nějakou úplně nepředstavitelnou mozkovou operaci v nemocnici, co pro něj na místě postavili a – poslechni si tohle – a pak v tý nemocnici pouštěli při operaci do sálu ústřední melodii z Exodu, aby každej věděl, jaký je Seymour víry – tak slavnej je dneska tvůj přítel Seymour! A jakou radost z něj maj jeho rodiče!“  (Roth, Philip. Portnoyův komplex. Praha: Odeon, 1992. Strana 86-87)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)