Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel – Alice Munroová

Alice Munroová je letošní nositelkou Nobelovy ceny za literaturu a proto jsem se těšila, až si přečtu jednu z jejich knih. Kniha Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel je sbírkou delších povídek odehrávajících se v současnosti.  Příběhy často retrospektivně odhalují motivy jednání jednotlivých postav, které jsou vzájemně spojeny událostí, která se odhaluje velmi pozvolna. Jedna z povídek odkrývá milostný románek vytvořený na základě fiktivních podvrzích školaček, jinde se dozvídáme o nemocné ženě, která nalézá útěchu v polibku mladíka bez závazků nebo o muži, jehož manželka, kterou umístil do domova důchodců, se zamilovala do jiného starce.
 
 
Když jsem o Alice Munroové četla, velmi často se o ní mluvilo jako o zdatné povídkářce, která realisticky až sarkasticky mapuje skutečnost. Její povídky jsou skutečně všechno, jen ne sentimentální a předvídatelné, přesto na mne působily nudně. Ač jsem zaslechla, že její povídky vydají za román, nikterak jsem tohoto pocitu při četbě nenabyla. Naopak mi celkem dlouho trvalo, než jsem se s jednotlivými postavami seznámila a pochopila, jaké je v povídce jejich místo. Bezvýraznost postav mi celkem často způsobila, že jsem pomalu nepostřehla, že v další povídce čtu o jiných hrdinech, protože se pořád povídá o něčí sestřenici, sestře nebo rodičích s podivnými jmény jako Quennie, Muriel, Mariel, apod.. Možná že to způsobilo i to, že jsem se do žádné z povídek nebyla schopná začíst. Při čtení Munroové jsem si velmi často vybavila jméno patrně druhé nejslavnější žijící kanadské spisovatelky, kterou je Margaret Atwoodová, o jejíž knize Z hlubin jsem zde již psala. Její knihy také nepatří zrovna mezi nenáročnou literaturu, avšak na mne zapůsobily mnohem více a knihu Z hlubin jsem skutečně docenila po delším čase, co jsem ji dočetla. Setkání s další kanadskou spisovatelkou tedy nedopadlo tak vřele, a proto již po další povídkové knize Alice Munroové nesáhnu.

Komentáře