středa 26. února 2014

Chceš-li rozesmát pánaboha – Michael Třeštík (kniha měsíce února 2014)

Michael Třeštík narozený v roce 1947 je známý především díky svým uměnovědným knihám Umění vnímat umění, Umění sbírat umění nebo Slečny z Avignonu. Jeho nejnovější kniha Chceš-li rozesmát pánaboha, odkazuje k bonmotu Woodyho Allena „chceš-li rozesmát pánaboha, svěř se mu se svými plány.“, který vyjadřuje nevyzpytatelnost lidského osudu. Ač je kniha skladbou románem, všechny její postavy a děje jsou přísně autentické. Michael Třeštík, manžel dokumentaristky Heleny Třeštíkové, v této knize vystavěl pomyslný pomník svým rodičům, když se rozhodl jejich osudy jednou provždy zachytit knižně.

Kniha počíná otcovým odchodem na bojiště první světové války a jeho legionářskou odyseou. Osud Vladimíra Třeštíka v Rusku mu poskytoval nejednou důvod, proč se nevracet do nově vzniklého Československa, ať už to byl pobyt u hraběte Alejnikova, který mu nabízel správu části svého majetku, nebo dramatický vztah s dívkou Zinajdou. Matka Libuše Sulanová celý život tíhla k umění, českému jazyku a francouzštině. Michael Třeštík zde zmiňuje půvabnou historku o tom, jak malá Libuše toužila po tom, stát se jako velká Boženou Němcovou. Libuše Sulanová prožívala vztah s maďarským architektem Marcim a ve Francii také první pocity bezbrannosti. Hudba byla tím, co přivedlo Libuši a Vladimíra dohromady. Libuše, múza a tajná láska mnoha českých literátů, prokázala svoji čest a odvahu, když do Francie v době protektorátu tajně pašovala zprávy. Kniha popisuje život rodiny Teřštíkových také v době komunismu, kdy ani jeden z nich nemohl naplňovat svoje pracovní ambice. Michael Třeštík také vzpomíná na svého staršího bratra Tomáše, který zemřel na otravu plynem a mnohé jiné rodinné historie.

Kniha Michaela Třeštíka je pozoruhodná nejenom tím, že autor zpracovává intimní vzpomínky na své rodiče, ale také proto, že se dá číst jako historie dvacátého století perspektivou jedné „obyčejné“ rodiny. Autor vypráví příběh poutavě a s jemnými detaily, přestože by téma mohlo svádět k sentimentalitě. Přepisy z deníků otce, které si psal na frontě nebo úryvky z matčiných vzpomínek jsou silné a to co, k nim autor dodává je vždy citlivým doplněním souvislostí. Vyzdvihla bych také názvy kapitol, které představují esenci následujícího textu a utkví vám v paměti. Jediným kazem na jinak krásné knize jsou časté překlepy, kterých je v knize nepočítaně.


Kniha Michaela Třeštíka mi ladí s časosběrnými dokumenty jeho ženy, které jsou vyjádřením myšlenky, že každý lidský osud je svým způsobem jedinečný a pozoruhodný. Věřím, že každý z nás by svým blízkým chtěl vytvořit takový literární pomník, jako to udělal Michael Třeštík, už jenom proto, že příběhy, které jsme slýchávali a mysleli jsme si, že je nikdy nezapomeneme, jsme přeci jen zapomněli- A i ty vzpomínky, které nakrátko vlastníme na naše nejbližší, jednou vyblednou a zmizí společně s námi a našimi předky. 

Stýkal se s architektem Vojtěchem Kerhartem, se kterým se naposledy viděl těsně před zajetím na haličské frontě, i s jeho bratrem Oldřichem, malířem (Park v Poděbradech, olej na plátně, 75 x 85 cm, co visíval nad máminým gaučem), se sochařem Janem Laudou (porcelánový medvěd s modrým podglazurním věnováním Bratru Vlad. Třeštíkovi na břiše, co stával na tátově psacím stole) nebo spisovatelem Josefem Koptou (desítky různých vydáních Třetích rot, Hlídačů číslo 47 a jiných jeho knih v knihovně) nebo s o trochu starším italským legionářem, novinářem Antonínem Pešlem (nic).“ Třeštík, Michael. Chceš-li rozesmát pánaboha. Gasset : Praha, 2013. Strana 44.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)