Pí a jeho život – Yann Martel (kniha měsíce března 2014, # 961)

Román kanadského spisovatele Yanna Martela Pí a jeho život v roce 2002 získal prestižní Man Booker cenu a rázem se katapultoval na přední příčky v prodeji knih. Kuriózní na udělení ceny byla skutečnost, že v předvečer jejího vyhlášení unikla tisková zpráva přisuzující výhru právě Yannu Martelovi. Kniha se stala také předlohou pro film od režiséra Ang Leeho, který vznikl v roce 2012.

Příběh vypráví o indickém chlapci, jehož jméno vzniklo podle francouzského bazénu Piscine Molitor, zkráceně Pí. Čtenář sleduje jeho idylické dětství uprostřed zoologické zahrady a otevřený vztah k různým náboženstvím (v jisté chvíli Pí vyznává hinduismus, islám i křesťanství). Zlom nastává ve chvíli, kdy se má rodina přestěhovat do Kanady a nastoupí na loď Tsimtsum, která se kdesi uprostřed oceánu potopí. Šance na přežití je o to menší, když Pí zjistí, že se na jeho člun dostala zvířata převážená do kanadské zoo a to zebra, hyena, orangutan a hlavně nejdůležitější člen posádky bengálský tygr Richard Parker. Následující děj je pozoruhodným popisem soužití chlapce s tygrem na malém člunu, který po více než 200 dnech dorazí k americkým břehům. Kniha by v tomto ohledu nebyla unikátní, nebýt zvratu na konci, nad kterým nejeden čtenář bude kroutit hlavou.

 

Pí a jeho život je zvláštní kniha, na kterou bude čtenář myslet ještě dlouho poté, co ji dočte. Začátek knihy se může zdát místy nudný, ale až později čtenář zjistí, že tvoří nutný úvod do mořského dobrodružství, které nastupuje zhruba až od sto třicáté stránky. Mile mne překvapilo, jakým způsobem se rozvíjel vztah mezi chlapcem a tygrem, který zůstává neustále divokou šelmou a nikoli nějakým personifikovaným vyjádření boha nebo podobně. Pozoruhodné je také jméno tygra Richard Parker, neboť v roce 1884 ztroskotala jachta Mignonette a členové posádky snědli stevarda jménem Richard Parker. Trosečníci pak byli ve slavném procesu odsouzeni za vraždu. Richard Parker je sněden členy posádky v jediném románu Edgara Allana Poea Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, ačkoli byl tento román napsán padesát let před potopením Mignonette. Třetí Richard Parker, kterého spolucestující snědli, se objevil při ztroskotání lodi Francis Speight, které se potopila v roce 1846. Závěrem, kterým je příběh obrácen doslova naruby, se může leckterý čtenář cítit podveden, je vlastně skvělou ukázkou, jak je čtenář slepě veden za ruku spisovatelem. Yann Martel si s námi pohrává již od začátku, když mu věříme, že se někdo jmenuje podle bazénu, nechá si říkat písmenem řecké abecedy vyjadřujícím nekonečnost a ztroskotá na člunu se smečkou divokých zvířat. Všechno mu věříme, tak proč jsme na konci tak rozčarováni? Příběh může někoho odrazovat, zvlášť pokud nabude dojmu, že se nám autor snaží předložit hlubokou pravdu ve stylu new age (často srovnáváno s P.Coelhem), ale osobně mě kniha svojí jinakostí a netradičním vyústěním mile překvapila, přestože bych lhala, kdyby nebyla z konce mírně rozčarovaná. Konec umožňuje mnohovrstevnatý výklad a i přesto, že většina čtenářů bude pociťovat silný pocit neukončenosti, stojí za to k němu dospět a udělat si na něj vlastní názor.

„Byli mrtví, už jsem to před sebou nemohl dál zapírat. Jak si člověk může vůbec připustit něco takového! Ztratit bratra znamená ztratit někoho, s kým můžete společně stárnout, toho, kdo vám má darovat švagrovou, synovce a neteře, aby obsadili váš strom života a obdařili jej novými výhonky. Ztratit otce znamená ztratit toho, jehož radu a pomoc potřebujete, který vás vždy podrží tak, jako kmen stromu drží své větve. Ztratit matku – no, to je jako ztratit slunce nad hlavou. Je to jako ztratit – ne, nezlobte se, ale raději už o tom nebudu mluvit.“

Martel, Yann. Pí a jeho život. Praha: Argo, 2004. Strana 150