úterý 15. dubna 2014

Sebevraždy panen – Jeffrey Eugenides (Kniha měsíce dubna 2014, #885)

V českém překladu Martiny Neradové se poprvé představuje román Sebevraždy panen od Jeffreyho Eugenidese, který však bude mnohým znám z filmového zpracování Sophie Coppolové z roku 1999. Autor dnes již kultovní knihy nás provází podivným světem pěti dcer Lisbonových, které hodlají spáchat sebevraždu. Tato skutečnost je vyzrazena na samotném počátku příběhu, z čehož lze usuzovat na to, že se autor nedává cestou přímočarého šokování, ale naopak kolem aktu sebevražd buduje hutnou atmosféru. Všech pět sester Cecilie, Lux, Bonnie, Mary a Therese vyrůstají v rodině, kde panují přísná pravidla a dívky se tak nemohou vídat s kluky, nosit make-up, poslouchat moderní hudbu apod. Sestry pro své vrstevníky představují tajemství, jakousi podivnou postavu, po které nepřestávají toužit. Dívky jsou líčeny z pohledu skupiny už dospělých mužů, kteří si je pamatují z dospívání a dávají o nich dohromady jakési relikvie.

Téma sebevražd Lisbonových dívek je sice excentrické, ale pro autora představuje jakýsi snový, mýtický svět, ve kterém odkazuje ke skomírajícímu Detroitu, vyčpělé morálce a povrchnosti americké střední vrstvy. V jedné z kapitol dívky vytvoří živý kruh okolo jilmu, který má být pokácen, protože mezi stromy řádí mor. Zdravý jilm je pro tentokrát zachráněn, ale jednou musí padnout za všeobecné blaho všech. Ačkoli jsou dívky v sevření despotické matky, její rysy nese i okolní společnost, která se hystericky zaměřuje na psychickou čistotu, „správné hodnoty“ a štítí se témat, které by mohly narušit její klidné vlny. Román mě uchvátil především originálním neotřelým jazykem, který bylo radost číst („Ceciliinu fotografii si noviny musely opatřit ze školní ročenky, z vytržené stránky vykukuje Ceciliina pronikavá tvář uvězněná mezi rameny dvou odtržených spolužáků ve svetrech“ (100) nebo „vytrvalé vyptávání slečny Perlové působilo jako dávidlo, po jehož požití Amy Schraffová, Ceciliina odvěká kamarádka, vyvrhla své svědectví o době před dívčinou sebevraždou“(219)). Ač se to nezdá, je v knize i hodně míst, kde vlivem autorova černého humoru vyprsknete smíchy („paní Shed Turnerová, první běloška, jež pronikla do džungle na území státu Papua-Nová Guinea a která držela na klíně něco, co vypadalo jako scvrklá hlava, ačkoli popisek fotografie tvrdil, že je to její „jorkšír Vilém dobyvatel““ (97)) Originální jazyk buduje atmosféru, která se nedá popsat jinak než jako podivná, rozkládající se,… Ze stránek jakoby vycházel odér zahnívajících květin, rozpadlých růží, ženského parfému z oblečení, které už dlouho nikdo nenosí, to vše na pozadí amerického předměstí města, které již několik let symbolizuje skon amerického snu.
 

Zežloutlýma očima ani nemrkla, a když jí zavedli do žíly jehlu, nesnažila se ucuknout. Rány na zápěstí jí sešil doktor Armonson, který pět minut po transfúzi prohlásil, že Cecilii nehrozí žádné nebezpečí. Zvedl jí bradu a řekl: „Copak tu děláš, zlato? Ve svém věku ještě ani nevíš, jak je život krutý.“ A to, co mu Cecilia tehdy odpověděla, bylo jediným vzkazem na rozloučenou, jaký po sobě kdy zanechala. Navíc předčasně, protože tentokrát svou sebevraždu přežila. „Je vidět,“ spustila, „že jste nikdy nebyl třináctiletá holka, pane doktore“.

Eugenides, Jeffrey. Sebevraždy panen. Brno: Host, 2013. Strana 14-15.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)