2001: Vesmírná odysea – Arthur C. Clarke (Kniha měsíce května 2014, #627)

V roce 1968 vznikl ve vzájemné spolupráci román Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea a stejnojmenný film Stanleyho Kubricka. Ač je film zřejmě známější a dnes představuje filmovou klasiku, kniha známého autora science-fiction je neméně sugestivní vizí nejenom kosmického věku, ale také zrodu lidské civilizace. Společné dílo literáta, který je spolu s  Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem považován za „velkou trojku science-fiction“ a režiséra Stanleyho Kubricka, který se do dějin kinematografie zapsal filmy jako Lolita, Olověná vesta, Mechanický pomeranč nebo Shining, představuje jedno z nejoriginálnějších děl science-fiction vůbec.

 

První kapitola knihy se odehrává ve společenství opolidí, kterým se jednoho dne zjeví podivný monolit z kosmu. Tento monolit s lidoopy provádí experimenty a dopomůže jim k rozvoji logického myšlení, které vyvrcholí ve výrobu první zbraně, který tlupě umožní zvítězit nad tlupou jinou.

V roce 1999 objevuje americká základna na měsíci silné magnetické pole, které vytváří monolit, který zde byl pohřben. Ve chvíli, kdy je monolit vyzvednut, vyšle mohutný signál směrem k Saturnu. Monolit, který je tvořen dokonalými poměry proporcí, jichž nemůže lidský tvor nikdy dosáhnout, dostane jméno MAT-1, zkratka Magnetické Anomálie Tycho – 1.

V roce 2001 pětičlenná posádka - Pool, Bowman a zbytek v hibernaci, vyráží na vůbec první vesmírný let k Saturnu s lodí Discovery. Loď spoluovládá počítač s umělou inteligencí HAL 9000, který zmanipuluje emoce lidské posádky a obrátí je proti nim. Poté, co Dave zůstává na lodi vlivem nepředstavitelných událostí sám, dozvídá se o svém pravém důvodu své cesty – prozkoumání možnosti kontaktu s mimozemskou civilizací v oblasti, kam MAT-1 vyslal svůj signál. Dave se ocitne v jakési hvězdné bráně, která ho přenese do zcela jiné reality a snad i vnímání.    

 

2001: Vesmírná odysea jsem poprvé viděla ve filmové verzi a byla jsem unešená jak příběhem, tak vizualitou. Kniha od světoznámého autora vědeckofantastické literatury mne zajímala, ale nečekala jsem od ní tak sugestivní zážitek jako z filmu. Musím však přiznat, že pociťuji tato díla jako rovnocenná co do významu i obsahu. 2001: Vesmírná odysea pro mne nepředstavuje jenom zdařilé sci-fi, ale mimořádně vizionářský příběh, který strhuje svým inteligentním námětem a umožňuje zamyšlení nad základními otázkami jako je původ lidského rodu, možnost navázání kontaktu s mimozemskými civilizacemi a naše technické dovednosti, jak tento kontakt navázat. Arthur C. Clark vystudoval matematiku a fyziku a na románu je to znát, nejenom velmi příjemným akademickým jazykem, ale především vědeckým, racionálním a seriózním přístupem k zodpovězení základních otázek ohledně mimozemských civilizací. I laický čtenář sci-fi se zde dozví například o tom, že vzdálenosti ve vesmíru jsou natolik velké, že vlastně neumožňují jakékoli větší průzkumy, neboť je to limitováno lidským životem i nemožností překročit rychlost světla. Velmi zajímavé jsou pasáže o akademických dohadech o tom, jak by takový mimozemšťan mohl vypadat (bude mít lidskou podobu, bude to jen hmota nebo dokonce duch oddělený od hmoty?), ale také o tom, že mnoho kosmických letů do vesmíru bude vypraveno s tím, že se posádka nikdy nebude moci vrátit. Atmosféra, kterou Arthur C. Clark vytvořil ve své knize, je velmi hutná a podmanivá. Podstata příběhu se vlastně příliš neodlišuje od myšlenky H.P. Lovecrafta, že lidská civilizace byla zasažena mimozemskou civilizací, avšak tam kde Lovecraft hovoří o složitých válkách tajemných (a těžko uvěřitelných) mimozemských rodů, přichází Clark se zcela jiným způsobem, jakým mimozemšťané mohli interferovat do vývoje lidského rodu na této planetě. I když Arthur C. Clark předvídal vývoj lidské techniky poměrně brzo ve srovnání s tím, kde jsem s možnostmi kosmických letů v 21. století my, je zde mnoho vizí, které se vyplnily a možná ještě vyplní. Takovou je například v knize zmíněná metoda hydroponie, v nichž se v dnešní době spatřuje reálná možnost, jak vyprodukovat potraviny pro záchranu přelidňující se planety. 2001: Vesmírná odysea, jak film, tak kniha pro mne představují výjimečná díla science-fiction, zřejmě nejlepší jaké jsem četla nebo viděla.

„A tak patrně bytosti, které navštívily před tak dávnými časy Měsíc, byly původu nejen extraterestrického, ale i extrasolárního – návštěvníci z hvězd, kteří budovali základny, kdekoli se jim to hodilo. S tím ovšem byla bezprostředně spjata další otázka: mohla vůbec nějaká technologie, bez ohledu na stupeň vyspělosti, překlenout onu děsivou propast, která se prostírá mezi sluneční soustavou a nejbližším cizím sluncem?

Mnoho vědců tuto možnost bez váhání odmítlo. Poukazovali na to, že i nejrychlejší loď, jež až dosud byla postavena, Discovery, by k dosažení Alfy Centauri potřebovala dvacet tisíc let – a miliony let k cestě, jež by vůbec mohla mít nějaký význam v galaktickém měřítku. I kdyby se v nadcházejících staletích vyvinul pohonný princip až k nepoznání, nakonec by člověk vždy narazil na nepřekonatelnou bariéru světelné rychlosti, kterou žádný hmotný objekt nemůže převýšit. Proto prý museli původci MAT-1 nezbytně sdílet s člověkem totéž Slunce; a jelikož v historické době nedali o sobě vědět, bylo nutno předpokládat, že vymřeli.“

Clark, Arthur C. 2001: Vesmírná odysea. Praha: Odeon, 1982. Strana 144