pátek 6. června 2014

Sněžný levhart – Peter Matthiessen

O málo kterém spisovateli se dá říci, že žil skutečně dobrodružným životem. Nedávno zesnulý Peter Matthiessen takovým spisovatelem byl. Setkal se s Janem Masarykem, cestoval po Africe, Himalájích i jihoamerických džunglích, věnoval se výzkumu bílého žraloka, byl ve službách CIA, experimentoval s drogami, zajímal se o ochranu přírody a zachování její čistoty, celý život byl přesvědčen, že Leonard Peltier je nevinný… To je jenom zlomek z toho, co Peter Matthiessen zažil a co jej inspirovalo k napsání esejistických i faktografických románů. V češtině je možné si od Petera Matthiessena přečíst knihu Hráči na vinici Páně a Sněžný levhart.

Dnes již kultovní esejistický cestopis Sněžný levhart vznikl v roce 1978, poté co se Peter Matthiessen rozhodl po smrti své ženy odjet do Nepálu. Na duchovní cestě po Himalájích jej doprovázel George Schaller, který se vydal prozkoumat život modrých ovcí. Autor ve svém cestovním deníku popisuje nejenom okolní krajinu, ale také své různorodé společníky, nosiče a šerpy, své postřehy o zvířatech i úvahy o yettim. Peter Matthiessen se vydává na cestu nejmohutnějším horstvem světa, aby dosáhl Křišťálového kláštera a sní o tom, že se mu podaří spatřit vzácného sněžného levharta.
To, co činí Matthiessenův cestopis výjimečným je, že je prodchnut myšlenkami o zenu, kterému se Matthiessen věnoval, ale také o budhismu a různými postřehy o východních filozofiích. Tyto úvahy a citáty dávají knize hloubku, ale přitom jsou k faktografickým informacím v příjemném poměru. I přesto, že se autor vydal do Nepálu po smrti své ženy, jsou tyto intimní detaily upozaděny na minimum, jakoby tím autor chtěl dát najevo, že se v žádném případě nejedná o smuteční elegii. Matthiessen živě popisuje své obstrukce na cestě, dohadování s nosiči i všudypřítomný zvuk mantry Óm mani padme húm… Matthiessen slovy budhismu říká, že když je žák připraven, objeví se učitel a snaží se dosáhnout prožitku tady a teď, který je ústředním v celé východní filozofii. Příjemné je, že autor nikdy nepoučuje o tom, jak jej cesta „osvítila a jak našel sám sebe“ v duchu dnes již často zprofanovaných výletů za východním dobrodružstvím. Autor se v románu naopak vyznává ze svých pochyb a slabostí a i díky tomu vznikl na konci 70. let výjimečně upřímný a opravdový cestopis nejenom o Nepálu ale také o neustálém celoživotním hledání.
 
Ještě se pamatuji na depresi provázející můj první sestup – z Tárákótu do údolí Bhérí – a přesvědčil jsem sám sebe, že hlavní příčinou měnící se nálady je náhlá ztráta výšky. Teď je to jinak – bolestně jsem vyrostl, asi jako když had svléká kůži; tehdy je malátný, má špatnou náladu a nežere – vláčí za sebou cáry minulého života a nové oko je pod starými uschlými šupinami skoro slepé. Je těžké se teď nové situaci přizpůsobit, protože já ani nevím, kdo se vlastně přizpůsobuje – už nejsem tím starým Peterem M., ale novým taky ještě ne.
A najednou je to i trochu zajímavé – že se na nic netěším a v nic nedoufám; jako bych koutkem oka zahlédl tajemství těchto hor, ale ještě ho úplně nepochopil. Minulost je pryč, budoucnost nemá smysl, všechna očekávání padla, a tak vlastně konečně prožívám ono teď, o němž hovoří velcí náboženští myslitelé.   

Kajícnému zloději na kříži slibuje laskavý Ježíš z moderní Bible naději na nebe: „Ještě dnes budeš se mnou v Ráji.“ Ale Soen Róši zdůrazňuje, že ve starších překladech žádné „dnes“ a příslib do budoucna vyjádřeny nejsou. Například v ruském překladu lze onu pasáž vysvětlit jako „právě tady a teď“. Ježíš tedy vlastně říká: „V Ráji jsi právě teď.“ Což je o moc radostnější. Naděje je jedině v daném okamžiku, v karmické ustrojení, jaké si každý připravuje vlastním životem. Právě tento den je stránkou nirvány, která se neliší od sansáry – spíš je to mírná alchymie a přeměna ošklivého bláta v čistý bílý květ lotosu.

 Matthiessen, Peter. Sněžný levhart. Praha : Volvox Globator, 2006. Strana 248 – 249.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)