středa 23. července 2014

Sama mezi indiány – Ettore Biocca (kniha měsíce července 2014)

V 70. letech byla do češtiny poprvé přeložena kniha italského parazitologa a antropologa  Ettore Bioccy, která bezesporu představovala jednu z nejdůležitějších mezníků pro dějiny etnografie. Příběh dívky unesené indiány do hluboké džungle Brazílie a Venezuely podal vzácné svědectví o přírodních národech Jižní Ameriky a otřásl zromantizovanými představami o jejich mírumilovném soužití.

V roce 1937 byl obchodník Carlos Valera napaden jedním z kmenů yanoámských indiánů. Zatímco on s manželkou a synem utekl, nedospělé dívce Heleně se to nepodařilo. Otec se ji vydal s armádou hledat, ale Helena byla indiánským kmenem odnesena do jihoamerického pralesa, ze kterého se měla navrátit až po 22 letech. Její vyprávění zachytil na magnetofonovou pásku Ettore Biocca, který zemřel v roce 2011 a i přesto, že byl parazitologem, proslavil se díky ní jako etnolog. Původně chtěl učinit její vyprávění součástí svých studií, ale nakonec si uvědomil sílu její výpovědi a tak vznikla v roce 1965 unikátní kniha zachycující život indiánů zevnitř.

Napaňuma, jak znělo Helenino indiánské jméno, hned na začátku soužití s indiány zažila krutou mezikmenovou válku, při které byly zabíjeny děti, a to především chlapci, protože ženy tvořily obvyklou součást válečné kořisti. Helena putovala od jednoho kmene ke druhému, stala se dvakráte ženou indiánů a měla celkem čtyři děti. Během dvaadvaceti let zažila nejenom časté střety kmenů, ale pronikla také do tajů přípravy jedů, protijedů, halucinogenních drog, naučila se stopovat, zaopatřit si potravu, rozdělat oheň,… To vše jí později pomohlo přežít sedm měsíců v džungli sama, když byla falešně nařčena z otrávení indiánského dítěte.
 
Vyprávění Heleny Valérové nevyniká zvláštním literárním stylem, je spíše jednoduché, jakoby líčené dítětem. Ettore Biocca se rozhodl, že jej bez úprav zachytí a to jak s častými citoslovci, tak s příběhy o duších či mýtech. Poutavý je například příběh o tom, jak indiány naučil kolibřík využívat bavlnu na vytváření hamak. Cenné je také svědectví o endokanibalismu, při němž indiáni spálí tělo, kosti rozemelou a popel pak sní v banánové kaši. Pro západního člověka bude možná vyprávění mnohdy drsné, třeba tam, kde je popisováno, jak indiáni rozráží lebky chlapců o skálu, nebo jak se zbavují postižených nemluvňat. Surový popis života mezi indiány odhaluje jejich skutečnou podstatu, která má stejně tak blízko k mírumilovnosti tak k drastickému vraždění. Svědectví Heleny Valérové je cenné také proto, že ještě v polovině 20. století existovaly jihoamerické kmeny, které žily naprosto izolovaně od západní civilizace, které se navíc stranily a bylo proto skoro nemožné získat o nich jakékoli informace.

Po řadě pokusů o útěk, se Helena Valérová ocitla v roce 1958 na salesiánské misii. Nikdy se jí nepodařilo plně aklimatizovat, na jednom místě svého vyprávění také uvedla, že nemoci v jejím životě přišly až po návratu do západní civilizace. Tu zhodnotila slovy, že si všechno představovala úplně jinak. Její vyprávění přežilo a dodnes představuje pozoruhodný román svého druhu.  Při jeho čtení si uvědomujeme, že návrat k přirozenosti člověka, tak často opěvovaný osvícenci, není nic jiného než návrat ke společenskému stavu, v němž panují drsné zákony přírody, které by současná západní civilizace sotva kdy přijala. Slova z jednoho článku o guinejských domorodých kmenech, totiž že kdybychom na zemi stále žili jako tyto „primitivní“ kmeny, úmrtnost v mezikmenových střetech by byla enormní a dalekosáhle by překračovala počty mrtvých ve všech válkách, se stala po přečtení této knihy více než uvěřitelná.      

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)