Knihy a jejich lidé – Jiří Trávníček

Literární vědec a vysokoškolský učitel Jiří Trávníček je autorem několika titulů, které se zabývají literaturou, teorii literatury i průzkumy čtení a čtenářů. Nejnovější publikace Knihy a jejich lidé má přinést pestrý vzorek třiatřiceti čtenářských životopisů osobností, které se podílejí na utváření literární kultury. Mezi zpovídanými osobnostmi najdeme nakladatele, překladatele, editory, knihkupce, knihovníky, spisovatele i literární kritiky a vědce.

Publikace vznikala způsobem přepisování nahrávek do knižní podoby v letech 2010 až 2013 a dle autora má být jakýmsi portrétem doby – minulé i současné. Vyprávění přibližují, jak vznikala nakladatelství, zakládání knižních veletrhů nebo třeba Noci s Andersenem. Jednotlivé osobnosti vypráví o tom, jak byly v životě ovlivněny knihami a jaké jsou právě ty jejich oblíbené. Závěrečná část životopisu patří pohledu na literaturu a klasické knihy v budoucnosti.

Pětisetstránkovou publikaci Knihy a jejich lidé jsem očekávala se zvědavostí a nápad se čtenářskými životopisy mi přišel zajímavý. Musím však přiznat, že výsledek mne zase až tolik neohromil. Nápad knihy je bezesporu zajímavý, ale provedení by šlo zvládnout mnohem lépe. Nebudu se vyjadřovat ke složení „vyslýchaných“ osobností, protože publikace tohoto typu jsou vždy výsledkem subjektivního výběru editora. Jiří Trávníček se snažil o co možná nejpestřejší skupinu lidí tak, aby byly obsaženy pohledy na knižní kulturu z různých úhlů. Z knihy je patrné, že osobnosti odpovídaly na předem připravené otázky, což vedlo k hluchým místům typu vyjadřování se o tom, jestli čtou na záchodě nebo zda mají čtenářské rituály. Tato místa byla v knize rušivá a ubíraly prostor pro zajímavější témata. Osobně bych více upřednostnila vyprávění o oblíbených knihách a spisovatelích, namísto toho se většina zpovídaných rozhovoří o svých kariérách, což mi – s úctou k nim – přišlo často nudné. Taktéž bych byla pro zařazení osobností mladších ročníků, neboť v knize najdeme jen pár těch, kteří se narodili v sedmdesátých letech a žádné, kteří se narodili ještě později. Spolu se zamyšlením nad osudem knih v budoucnu a odmítáním moderních médií pak kniha nutně působí jako lekce starších pro ty mladé, facebookem posedlé. Právě časté ostentativní vyhranění před televizí a internetem vyznívá, jakoby s nimi nemohla být intelektuální knižní kultura v souladu, jakoby jedno mělo a priori vylučovat druhé. Absence mladé krve způsobuje to, že kniha působí zkostnatěle a dojem jenom potvrzují závěrečná sentimentální zamyšlení nad tím, jestli klasická kniha přežije. Ze zajímavého nápadu tak byl vytěžen jen zlomek jeho potencionálu. Proto, aby tato kniha byla skutečným portrétem doby, by musela vypadat zřejmě jinak a mimo jiné neobsahovat čtenářské životopisy osob, které se do výběru nehodí jako např. politika Jana Kellera, který to celé pojal jako rozhovor o všem možném, jen ne o literatuře.