Sidonie Nádherná a konec střední Evropy – Alena Wagnerová (kniha měsíce září 2014)

Jméno Sidonie Nádherné bývá tradičně spojováno, jak je tomu například také u Mileny Jesenské, se silnými ženskými osobnostmi ovlivnivší významné umělce a spisovatele své doby. Na pozadí životního příběhu Sidonie Nádherné lze pochopit mnoho z doby, ve které žila, z doby na přelomu století, kdy se rozpadlo nejen rakousko-uherské mocnářství, ale také mnoho starých zvyků a hodnot.

Baronka Sidonie Nádherná z Borutína byla aristokratkou, avšak bez modré krve. Do šlechtického stavu byli členové její rodiny povýšeni za významné počiny v oblasti hospodářství. „Za paradox lze označit, že tito průmysloví magnáti první generace, nositelé hospodářského pokroku, spatřovali nejvyšší uznání své činnosti v propůjčení šlechtického titulu, jenž vznikl ve zcela jiné epoše, byl spojen s feudálním vlastnictvím půdy a vyznačoval společenskou vrstvu, která již dávno překročila zenit svého významu.“ (27). Sidonie vyrůstala se svými dvěma bratry Janem a Charliem na zámku ve Vrchotových Janovicích, který zakoupil a zveleboval její otec. Z deníků a korespondence lze sledovat složitý vztah s matkou, a naopak hluboké citové propojení s bratrem Janem.

 

Sidonie Nádherná byla velmi osobitou ženou, která si vážila svobody a nezávislosti. Jejím životem otřásaly nejen historické milníky (první a druhá světová válka, komunismus, kolektivizace), ale především vztahy se slavnými umělci. R. M. Rilke zůstal jejím celoživotním přítelem, s Maxem Švabinským prožila sice krátký, ale citově bouřlivý románek, který dnes připomíná několik jejích podobizen. S Maxem Švabinským také poprvé a naposledy spojuje přání založit rodinu. Nejdelší a nejsilnější vztah však přišel až s Karlem Krausem, rakouským spisovatelem a novinářem narozeným v Jičíně. Rozpolcenost vztahu, časté shledávání i odloučení a jistou nepostihnutelnou nenaplněnost vztahu ilustruje autorka mnohými citacemi z jejich vzájemné korespondence. Přes všechny životní osudy zůstávala Sidonie Nádherná vždy osobitá, vymykající se tehdejším dobovým konvencím a připravená naslouchat jejím osudovým mužům. Wagnerová zde především zdůrazňuje, že pohlížením na Sidonii pouze jako na femme fatale, bychom se dopouštěli jejího značného zjednodušení: „Tato představa o ženě je ovšem mužskou konstrukcí, do níž promítají vlastní přání, fantazie a naděje. Že se i sama ženská existence nachází v krizi, jako to například ukazuje fenomén hysterie, že i ženy jsou bytosti hledající, které po ztrátě tradiční funkce rodiny jako hospodářské jednotky v důsledku industrializace ohlížejí po nových úkolech ve společnosti a trpí vyprázdněním smyslu svého dosavadního uplatnění, s tím „mýtus ženy“ nepočítá. Nevypočitatelná femme fatale této doby není nic jiného než ztělesnění diskrepance mezi očekáváním muže a potřebami ženy. Její působení bude o to fatálnější, oč intenzivněji si ženy svůdný model nevypočitatelné ženy přivlastní a příslušně se do něj nastylizují. Zapůsobí i na Sidonii Nádhernou a bude příčinou leckterých zmatků v jejím životě.“ (54)  

Sidonie přichází o své milované, o své bratry, Karla Krause, Rilkeho, vychovatelku May-May i svého oblíbeného leonbergera Bobbyho. O to víc se upíná k zámku a údržbě parku jako ke svému poslednímu důvodu žít. Bohužel musí zažít dobu, kdy je zámek součástí cvičiště jednotek SS. O tomto píše v jednom z dopisů: „Ptám se, zda to všechno je skutečně pravda a zda je něco takového možné: Vy v rozedraných gumácích kopete hasící vodní nádrže a já pomáhám sekretářce zapisovat zámecký inventář za účelem vyvlastnění a řídím výlov ryb, které mi vzali. A záhy budu bydlet v domě, který mi už nebude patřit, pracovat v zahradě, která bude náležet někomu jinému a sedět na nábytku, který bude vlastnictvím Říše.“ (155) Ponuré období druhé světové války vystřídá komunistický převrat a násilné zabrání zámku. Pod vlivem zhoršujících se podmínek a zatýkání se Sidonie uchyluje v roce 1949 do Londýna, kde o rok později umírá. V roce 1999 byly její ostatky přeneseny do zahradního hřbitova na zámku ve Vrchotových Janovicích, na místo, které hluboce milovala. S její smrtí  rod Nádherných vymřel.

 

 

Aleně Wagnerové se podařilo napsat působivý portrét Sidonie Nádherné nejen prostřednictvím Sidoniných deníkových záznamů a korespondence, ale také díky detailním znalostem doby a jejího klimatu. Kniha díky tomu překračuje pouhou biografii a seznamuje nás s fenoménem konce střední Evropy, s koncem jedné významné historické epochy, s koncem zlatého věku, jak jej označil Stefan Zweig ve svém Světě včerejška. A Sidonie Nádherná představuje více než příznačné zosobnění tohoto dějinného skonu. Její duch jako genius loci však ve Vrchotových Janovicích přetrval dodnes.

„Nashromáždilo se toho ve mně tolik, rok od roku víc – to přece musí mít nějaký smysl, musí se nějak, někde projevit, možná až po generacích. Co víme o tom, jak všechno, co zakoušíme, co prožíváme s radostí i co vytrpíme, působí na budoucí svět, třeba na to, co právě kvete, na každý zelenající se list? Jenže příroda nám nikdy nezapomene, že máme hlas a mluvíme, drží si od nás odstup, a my s ní nikdy nesplyneme.“ (136)

Wagnerová, Alena. Sidonie Nádherná a konec střední Evropy. Praha. Argo, 2010.

 

Dokument o Sidonii Nádherné: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1115486697-baronka-sidonie-nadherna-aneb-konec-slechty-v-cechach/