pátek 26. září 2014

Vrazi bez tváře – Henning Mankell

Švédský autor Henning Mankell zazářil na nebi severských detektivek se sérií komisaře Wallandera, která začala vznikat na začátku devadesátých let. Celkově vzniklo na deset knih, z nichž první je právě titul Vrazi bez tváře. Kromě série komisaře Wallandera napsal Mankell také další detektivky jako třeba Číňan, o kterém jsem psala zde.
 
První ze série detektivek začíná brutální vraždou důchodců na osamělé švédské farmě. Jediné slovo, které stačí jedna z obětí říct je „cizí“. První kroky vyšetřování se tedy ubírají směrem k uprchlickému táboru, kde čekají stovky cizinců na udělení azylu. Vyšetřování případu je svěřeno Wallanderovi, postaršímu komisaři potácejícímu se  mezi nevydařeným manželstvím a vztahem ke stárnoucímu otci, který mu vyčítá nedostatek zájmu.
Vyšetřování vraždy se ubírá několika cestami, z nichž jedna jde po stopě druhého života jedné z obětí. Práci Wallanderovi komplikují nepokoje v uprchlickém táboře a vražda somálského azylanta. Rozluštění hádanky, zda mají tyto vraždy spojitost a zda za smrtí švédských důchodců stojí skutečně cizinci, bude pro Wallandera dlouho nejasné.
´
 
V anotaci knihy se píše, že za Vrahy bez tváře obdržel Mankell Velkou cenu Švédské akademie. Měla by to být záruka jisté úrovně, avšak v tomto případě nechápu, čím si ji kniha vysloužila. Protože jsem od Mankella již četla Číňana, musím tyto knihy chtě nechtě srovnávat. Zatímco Číňan byl skoro celou dobu napínavý a přišel se sympatickou postavou soudkyně, která se na vlastní pěst rozhodne usvědčit pachatele, Vrazi bez tváře oscilují mezi dobrým čtením, nudou i patosem. Patetické pasáže se naštěstí objevují spíše na začátku knihy, jako například v tomto rozhovoru vyšetřovatelů:
Musíme je dostat,“ řekl Rydberg. „Než začnou řádit znovu.“
„Jo,“ přisvědčil Wallander. „Jestli letos nedostaneme nikoho jinýho, tak tyhle dostat musíme.
Nebo:
Jako kdyby si teprve teď uvědomil, co toho mrazivého rána prožil. Surové šílené přepadení bezbranných starých manželů ho vyděsilo. Došlo k něčemu, co se tady vůbec nikdy nemělo stát. Pohlédl oknem auta ven. Kolem dveří fičel a skučel vítr. Musím začít, pomyslel si. Přesně jako říkal Rydberg. Musíme chytit ty, co tohle provedli.“
Skutečnost, že si takhle moralisticky plkají dva zkušení vyšetřovatelé, kteří za svoji profesní kariéru viděli zřejmě řadu daleko horších věcí, působí naivně a na atmosféře knize zrovna nepřidá. Co Vrahům bez tváře vyloženě chybí je napětí, které se nedaří vybudovat i navzdory kulise drsného severského počasí, které obvykle funguje jako polovina úspěchu. Zatímco v Číňanovi dobře fungují historické pasáže a prokreslení osobního života soudkyně, postava Wallandara je v tomto smyslu spíše chudší. Snad jen pasáž o otcově nemoci dává tušit krok správným směrem. Většinu českých čtenářů musí notně nadzvednout ze židle pasáž o údajných běžencích z Československa, Lotharu Kraftczykovi a Andreasu Haasovi. Že si autor nebyl schopen zjistit česká jména, potažmo jména romská, pakliže pracuje s verzí o údajných běžencích, je neomluvitelná. Snad i amatér by se takové chyby vyvaroval… Ve srovnání s Číňanem, kterého jsem hodnotila průměrně třemi hvězdami, musím Vrahům bez tváře dát o jednu hvězdu míň.             
Mankell, Henning. Vrazi bez tváře. Brno: Host, 2013. Strana 21 - 22

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)