Vysvobození – James Dickey (kniha měsíce října 2014)

Jednačtyřicet let čekali čeští čtenáři na příležitost přečíst si jedno ze stěžejních děl jižanské literatury. James Dickey, který se snažil do dějin literatury zapsat především svými básněmi, se paradoxně proslavil románem Vysvobození, s nímž zaznamenal fenomenální úspěch. Příběh o čtyřech kamarádech z města, kteří se rozhodnou změřit své síly s divokou řekou, která má být brzo zkrocena přehradnou, se zpočátku jeví jako další z dobrodružných námětů pro muže. Výprava pod vedením zkušeného Lewise Medlocka, pro něhož je život neustálá výzva, zahrnuje také jeho přítele Eda, zpohodlněného Bobbyho a čestného Drewa. Parta mužů se nemůže nabažit výletu mimo civilizaci, zanechává za sebou své všednodenní starosti a na povrch se derou pocity volnosti a bezbřehé euforie ze zkrocení přírodního živlu. Idyla však nemá trvat dlouho a poklidná projížďka kamarádů, co – vyjma sportovce a individualisty Lewise - vodu znají leda tak z filmu, se má brzy proměnit v neočekávanou noční můru.

V románu Jamese Dickeyho lze vysledovat hned několik témat. Někdo v něm spatřuje jakousi alegorii na osud vojáka, který je vtáhnut do válečného konfliktu a odnáší si z něj silné doživotní trauma. Jiní neopomíjí vliv tradičního amerického žánru: westernu, který zde sice není zpodobněn ani tak prostředním, jako hranicí mezi divočinou a civilizací a podobou drsných horalů. Zřejmě nejostentativnějším tématem dobrodružného akčního románu je střet civilizace s drsným prostředím divoké přírody a lidského zla, které se neřídí jakýmikoli zákony. „Příběh čtveřice mužů z Atlanty, kteří chtějí sjet řeku Cahulawassee, než celý kraj zatopí přehradní nádrž, lze chápat jako román o stárnutí a snaze za každou cenu si ještě v životě něco užít. Můžeme ho číst také jako příběh střetu městského člověka s divočinou či jako doklad toho, jak slabá je v člověku civilizační vrstva a jak snadno se z něj vlivem okolností stane zvíře bojující o holé přežití, což jsou témata důvěrně známá například ze slavného Pána much (Lord of Flies, 1954) Brita Williama Goldinga.“ (Arbeit, Marcel. Kurs přežití v podání Jamese Dickeyho. In Vysvobození. Praha : Argo, 2011. Strana 268).

Přestože strhující román patří k nejdůležitějším dílům americké literatury, domnívám se, že většina lidí bude příběh znát z jeho stejnojmenné filmové podoby. Vysvobození zfilmoval v roce 1972 (tedy dva roky po vydání románu) John Boorman, který úzce spolupracoval s Jamesem Dickeym, který byl nadšen obsazením hlavních postav Lewise (Burt Reynolds) a Eda (Jon Voight). I já jsem první viděla film, který mě svojí slavnou bandžovou scénou doslova přikoval k obrazovce. Citlivé držení se předlohy, atmosférické prostředí, jakož i skvělé herecké výkony nakonec napomohly vzniku nezapomenutelného filmu, který je svojí vizuální podobou ekvivalentem k výjimečnému románu. Síla námětu mimo jiné zapříčinila i skutečnost, že se během prvního roku od premiéry filmu v místech, kde byl film natáčen, utopilo jedenáct napodobitelů čtveřice kamarádů.

 

James Dickey (1923-1997) byl vášnivým sportovcem, ovládal hru na kytaru, vynikal i v kanoistice a lukostřelbě. Bojoval v druhé světové válce a účastnil se také bojů v Koreji. Jeho román Vysvobození zůstal jeho největším dílem, které nikdy nepřekonal: „Aniž by jakkoli rezignoval na uměleckou závažnost, jazykovou vytříbenost a filozofickou hloubku své tvorby, vyhnul se svůdné pasti, do níž upadl jiný proslulý jižanský literát James Dickey, který na strhující úspěch své prozaické prvotiny Vysvobození (Deliverance, 1970, česky 2011) již nedokázal navázat, neboť jeho následný román Alnilam (1987) utrpěl přílišnou ambiciózností a tematickou i stylistickou nesourodostí.“ (Svěrák, Michal. Cesty půlnoci – Mýtická pouť Cormaca McCarthyho. Host, číslo 7, ročník 2014. Strana 32).

Kniha bývá zařazována do žánru jižanské literatury, pro niž jsou typická témata kazatelství, násilí, duševní a fyzické zaostalosti, silného náboženského zanícení, dozvuky otroctví a z ní vyvěrající problémy s rasovou segregací. Region bývá někdy označován jako „Bible Belt“, neboli „biblický pás“ (území bývalé Konfederace: Florida, Georgie, Severní a Jižní Karolína, Virginie, Západní Virginie, Alabama, Kentucky, Mississippi, Tennessee, Arkansas, Louisiana, Texas, dále také Oklahoma, Maryland, Washington D.C., Delaware). Za prvního jižanského autora je označován Mark Twain, ale celosvětově tento prostor proslavil William Faulkner, nositel Nobelovy ceny z roku 1949. Mezi další autory patří: Robert Penn Warren, Walker Percy, Carson McCullersová, Eudora Weltyová, Flannery O’Connnorová. Za jižanské autory bývají také označováni Truman Capote, John Kennedy Toole a či Cormac McCarthy. S jižanskými autory nás seznamuje řada Jiný Jih - Argo.

„Změna nebyla pozvolná; člověk by mohl zastavit a vystoupit přesně v bodě, kde končilo předměstí a začínal vidlácký Jih. Měl jsem chuť to udělat, jen abych si vyzkoušel, jaký je to pocit. V jednu chvíli byl u silnice motel, nato zaplevelené pole a zničehonic odevšad vyrazily ze skrýší holky s práškem do pečiva, vyskočily na stěny stodol, všude začaly vířit sirupy 666 a projímadla Černé kapky a Ježíš kázal o spáse. S hučícím motorem jsme ujížděli dál a nechali se s obrácenou kánoí na střeše unášet neustálým přílivem pochybných lektvarů a náboženských poutačů. Z takového výletu by jeden získal dojem, že celý Jih nedělá nic jiného, než si lije do hrdla dryáky a zpívá gospely, že každý Jižan má střeva na věky věků ucpaná, že se nemůže uvolnit a dát přirozeným pochodům svobodný průběh, ale potřebuje jednu dávku projímadel za druhou, aby se vůbec dobelhal do kostela.“ (Dickey, James. Vysvobození. Praha : Argo, 2011. Strana 46 – 47).