Vlčí dítě – Ingeborg Jacobsová (kniha měsíce listopadu 2014)

Edice Paměť nakladatelství Academia přináší memoárově laděné texty o zajímavých osobnostech, jejichž prožitky charakterizují 20. století. Mezi posledními knihami, které tuto edici rozšířily je také Vlčí dítě s podtitulem Neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto. Příběh, který zaznamenala Ingeborg Jacobsová, německá dokumentaristka, vyhledávající na ruském území  pamětníky patřící k původnímu německému obyvatelstvu, které tam zůstalo po odsunu provedeném na konci druhé světové války.    

Liesabeth se se svými dvěma sourozenci ocitla na konci druhé světové války sama. Matka zemřela hladem a otec během války musel odejít na západní frontu. Děti se o sebe staraly jak mohly, nezřídka doslova snědly, na co přišly, včetně koček. Když sedmiletá Liesabeth po cestě domů slízala máslo, které měla přinést pro sourozence, sestra Christel, která také později zemřela, se na ní nahněvala. Liesabeth chtěla svoji vinu odčinit a tak se vydala na cestu vlakem, ze které se nikdy neměla vrátit.

„Narodila jsem se ve Wehlau, někde nedaleko Wehlau. A roku 1945, 24. dubna 1945, moje matka umřela hlady a já jsem tenkrát měla ještě bratra a sestru, pak taky umřela hlady. Šla jsem do Litvy. Byla jsem malá. Bože, kolik mi to bylo let? Sedm a něco. No jo, a pak jsem se do 1953 tak potulovala…Slyšela jsem, že dnes se těm dětem říká „vlčí děti“. Někde žebrala, někde kradla, no, to taky.“ (10)

Malé děvčátko obcházelo usedlosti po litevském venkově, kde se nad ním často někdo smiloval, popř. děvče na chvilku zaměstnal. Dítě, které však pocházelo z německé rodiny, mělo postavení o to horší. O probíhajících transportech Němců z pruské oblasti se malá dívka nedozvěděla a do roku 1953 se potulovala a žebrala po Litvě. Malá Liesabeth v tomto období o vlásek unikla smrti, když ji litevské děti chtěly jako Němku pověsit, na jednom ze statků byla poprvé znásilněna. Děvče dospívající v mladou ženu dokonce vypomáhalo s tajnými zprávami pro litevské partyzány – lesní bratry. V Litvě si také Liesabeth začala říkat jiným – litevsky znějícím – jménem Maritje Klemajte. Za drobná pokoření se Liesabeth odvděčovala drobnými krádežemi, za které byla nakonec deportována v roce 1953 do dětské pracovní kolonie Kinešma. V této kolonii měla dívka strávit čtyři roky, když po roce přišlo nečekaně omilostnění:

„Najednou řekl: „Klematje pomilovať! – Klematje omilostnit!“ To jsem byla já a mé litevské jméno. Byla jsem jediná, komu byla milost udělena a kdo měl být propuštěn. Ostatní plakaly zklamáním, některé mě objímaly. Já jsem ale byla celá vedle, vždyť jsem před sebou měla ještě tři roky. Budoucnost byla najednou tu, byl to dost zvláštní pocit. Žádná radost. Nějak jsem cítila, že mi svoboda nepřinese nic dobrého (…) Proč jsem zrovna já dostala milost, o tom mohu i dnes jen spekulovat. Možná proto, že jsem byla Němka? Politická situace se koneckonců změnila. Stalin byl po smrti, bylo už deset let po válce, i když ani zdaleka nebyla zapomenutá.“ (111)

Liesabeth po odchodu z dětské pracovní kolonie znovu kradla jen z toho důvodu, aby se opět dostala do gulagu. Ve sběrné věznici Liesabeth zažila hromadné znásilnění, když se zastala starší utlačované ženy. V ženském nápravném táboře Liesabeth zjistila, že je těhotná a dítěte se chtěla zbavit tak, jako to běžně dělaly ostatní ženy. Žena jménem Valentina, která měla z gulagu brzy odejít přislíbila, že si dítě vezme s sebou a vychová je. V roce 1961 Liesabeth vyšla z gulagu, bylo jí 22 let a dvě třetiny dosavadního života prožila na ulici nebo v táboře. Následovalo putování křížem krážem pro Sovětském Svazu a mnoho krátkodobých zaměstnání. Když z náhodné známosti vzešlo dítě, Nonna, Liesabeth se snažila napravit své chyby z minulosti. Dcerka však nutně potřebovala operaci srdce, které se o pouhý měsíc nedočkala.

"Nonna zemřela, ještě než přišlo vyrozumění. Šestého října, na mé dvacáté šesté narozeniny, jsem dostala lístek z Leningradu, na kterém stálo: „Váš dětský lékař Vás s Nonnou dopraví do Leningradu do našeho institutu na operaci v našem zařízení.“ Teprve tehdy jsem se skutečně rozplakala, skoro jsem křičela. Moje dítě umřelo 22. září, nedožilo se ani celého roku a půl, právě se naučila sedět, chodit a říkat „máma“. Nedokázala jsem pochopit, že Nonna musela zemřít krátce před operací. Trvalo dlouho, než jsem se uklidnila. Proč, proč nesmělo moje děvčátko žít déle?“ (186)

Liesabeth se v Nazarovu vdala, ale manželství od počátku nebylo šťastné. V roce 1966, kdy Liesabeth porodila dceru Elenu, se také poprvé setkala s Valentinou, a s dcerou, kterou na svět přivedla v gulagu. Trpkou pravdu se znovu nalezením ztracené dcery se však měla Liesabeth dozvědět až o mnoho let později. Eleně se Liesabeth snažila dopřát vše, co ona sama nemohla prožít, včetně chození do školy:

„Pak zazvonilo, pro ty nejmenší poprvé. Elena se na školu těšila, smála se, když stála s ostatními dětmi, a ještě jednou mi zamávala, když za ruku s Annou vcházela do školní budovy. Vzpomínám si ještě, že jsem moc plakala. Musela jsem jít pryč, když hrála hudba a všechno bylo tak pěkné, s tou spoustou květin a pěknými šaty. Musela jsem odejít, nemohla jsem se na to dívat spolu s ostatními. Dodnes nemůžu vidět, když se děti někde radují, tancují, zpívají a zní tam hudba. Je to pokaždé totéž, do očí se mi začnou drát slzy, nemůžu se jim ubránit a musím pryč. Nemohu to vydržet, pociťuji v tom okamžiku velikou, velikou závist. Tak ráda bych to byla všechno jako dítě prožila. Anebo alespoň něco z toho.“ (213)

V roce 1976 Liesabeth obdržela odpověď na dopis adresovanému Červenému kříži o svém původu a rodině.  Poté, co se Liesabeth dozvěděla o tom, že v Německu žije její otec a bratr, to málo, co měla, prodala a odjela s dcerou Elenou ke zbytku rodiny. Shledání po více než třiceti letech se však neobešlo bez nedorozumění, vzájemného nepochopení a obviňování. Liesabeth se cítila vykořeněné, neschopná adaptovat se na nový způsob života.

„Od té doby, co jsem přijela do Spolkové republiky, jsem byla hrozně nervózní. Elena nebyla se mnou, já jsem se musela usilovně učit německy a jazyk pořád procvičovat. A pak do hučeli, že vším je vinen otec. Hodně jsem kouřila, hodně jsem plakala, otcova sousedka, stará paní Schröderová, si toho všimla. Vyprávěla mi o tom před několika lety. Bylo jí mě hrozně líto, ale nemohla mi pomoct.“ (235)

Liesabeth se nakonec rozhodla vrátit do Ruska, kde čelila obvinění ze špionáže. Po zradě Valentiny se definitivně rozhodla vrátit do své domoviny, do Kaliningradské oblasti, dříve Východního Pruska. Ani zde se však život neobrátil k lepšímu a v roce 1999 se rodina stala obětí násilného přepadení. Na vině byly především stále zakořeněné předsudky k rodině s německými kořeny.

„Věděla jsem velmi dobře, jak jsou lidé v naší vsi i čtyřiapadesát let po válce vůči takové propagandě vnímaví. Většina z nich pocházela z Běloruska nebo Ukrajiny, starší válku ještě zažili na vlastní kůži, i běsnění wehrmachtu v jejich vesnicích. Od roku 1985, kdy se stal Grobačov generálním tajemníkem, mi spílali do fašistek jen málokdy, ale tehdy se staré rány otevíraly.“ (286)

Závěr knihy je věnován problematickému vztahu s dcerou Elenou a jejími dětmi, ale také náznaku Liesabethiny závislosti na alkoholu.

Kniha o Liesabeth Otto je mimořádně silnou výpovědí o jednom z mnoha pohnutých osudů 20. století. Ingeborg Jacobsová zachytila její příběh velmi čtivou formou, aniž by rezignovala na působivé literární ztvárnění. Neuvěřitelně těžký život děvčátka, které se od svých sedmi let protloukalo životem bez rodiny, je silným zážitkem, který nás nutí uvědomovat si, jak drasticky válka zasáhla do lidských životů, ať už to byli sudetští Němci, vojáci, pronásledovaní Židé, partyzáni, židovské děti odtržené od svých rodin žijící v Anglii... Liesabethin příběh může mnohým připomenout román Jerzy Kosinského Nabarvené ptáče, přestože vše, co prožila Liesabeth není literární fikcí, ale skutečností. Právě cestami mikro historie se můžeme opakovaně přesvědčit, že každý lidský osud je jedinečný a pozoruhodný.

„Byla jsem vždycky proti tomu, aby se dětem jako já říkalo vlčí děti. Protože já jsem vlčí děti, skutečná vlčata, měla možnost pozorovat. Viděla jsem, jak se s nimi máma hraje, lehla si na zem, maličká mohla kolem ní skákat, jak chtěla, máma jim jazykem myla ouška. Měla se mnohem líp než já. Skutečně jsem těm malým vlčatům záviděla.“ (63)

Jacobsová, Ingeborg. Vlčí dítě – Neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto. Praha : 2014, Academia.