Nejmilejší knihy - Na jih od hranic, na západ od slunce (Haruki Murakami)

Hlavním hrdinou románu je mladík Hadžime, jedináček, který si ve standardizované společnosti Japonska hledá své vlastní místo. Jedináčkovství v sobě nese izolovanost i pocity méněcennosti, které se mu podaří rozptýlit až s dívkou Šimamoto. Křehké přátelství se však s dospíváním vytratí, přestože Hadžime na dívku Šimamoto, která je stejně jako on spíše na okraji, nikdy úplně nezapomene. Bouřlivá léta puberty jsou pro Hadžimeho dobou, kdy netouží jen po vztahu s dívkou, ale hlavně po tělesném kontaktu. A právě tato touha ho připraví o vztah s dívkou Izumi, kterou podvádí s její sestřenicí. Hadžime odejde studovat do Tokia a pracuje osm let v nakladatelství učebnic, což později označuje za ztracená léta. Ve třiceti letech se Hadžime ožení s Jukiko, dobře situovanou ženou, jejíž otec Hadžimemu dopomůže k tomu, aby si otevřel jazzový bar, který se stane brzy velmi populárním.

 

Život Hadžimeho je rázem proměněný, má dva dobře prosperující bary, manželku, dvě dcerky, velký byt a luxusní BMW. Sebevědomý Hadžime, který má v životě vše, co si kdy přál, ale brzy začne propadat pocitům, že ne vše je tak úplně zasloužené a čestné: „Bez svého tchána bych nebyl nic. Což mi dost kazilo náladu. Připadalo mi, že zrazuju sám sebe, že využívám nepoctivé zktratky a nezasloužené výhody.“ (Murakami, Haruki. Na jih od hranic, na západ od slunce. Praha : Odeon, 2008. Strana 57) Osmdesátá léta, v nichž Hadžime prosperuje, jsou svým kapitalistickým charakterem tolik odlišné od předchozích dekád studentských bouří, není proti čemu bojovat a protestovat: „Vyrostli jsme v epoše, která vlastně nebyla ničím jiným než jedním velkým NE stále rozvinutějšímu, stále sofistikovanějšímu a stále neúprosnějšímu kapitalismu, který hrozil nadobro zničit všechny poválečné ideály. (…) Dnešní svět ale stál právě na tom stále neúprosnějšímu kapitalismu, do kterého jsem se nakonec zapletl i já sám. Jednou, když jsem tak oběma rukama svíral volant svého BMW, poslouchal Schubertovu Zimní cestu a čekal, až na semaforu na Aojamské třídě naskočí zelená, mě naráz napadlo, že tohle snad už ani nejsem já. Já žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou a kdy už jím být přestanu? Nakolik mi ještě vůbec patří ty ruce, které teď drží volant? Není všechna ta nádhera okolo tak trochu falešná?“ (58). A právě v Hadžimeho blahobytném, přesto však stereotypním životě, se jednoho dne zjeví Šimamoto. I přesto, že se přes dvacet let neviděli, výborně si rozumí. Občasné návštěvy tajemné Šimamoto jsou pro Hadžimeho požitkem, který brzy přeroste v silný cit.

 

Šimamoto, která je jediná v románu označována příjmením, je popisována pouze v náznacích, o jejím životě se v podstatě nic nedozvíme. V tomto směru Murakami dostál tradici japonské literatury (které se však jinak spíše vymyká) – Šimamoto je ztělesněním femme fatale, křehké krásky, která je zastřena mlhou tajemství a příslibů. Právě tato žena Hadžimeho svět zcela rozmetá a vytrhne ze zdánlivě pevných kořenů. Zatímco v Jukiko cítíme milovanou a oddanou ženu, Šimamoto je Hadžimeho opravdovou láskou, pro nichž neváhá zahodit, vše co kdy měl. Tento rys románu bychom zřejmě také mohli nazvat spíše západním, jelikož v japonské kultuře převládá v milostných vztazích spíše utajení a oddanost rodině. Vztah k Šimamoto naopak připomíná milostnou romanci tak, jak ji známe v západní literatuře. „Každá konfucianismem zasažená společnost vyžaduje, aby muž dodržoval své povinnosti vůči rodině jakožto součásti vyšší komunity, je ale tolerantní vůči způsobům, jakými uspokojuje své fyzické touhy. Jistou tabuizaci do milostných styků v Japonsku, kde témeř žádná z forem erotiky nepatřila mezi hříšné činnosti, vnesla pod vlivem křesťanské kultury až moderní doba. Pokud ale muž nezapomíná hrát patřičnou roli ve společnosti, nevěrou se mravnosti nezpronevěřuje.“ (Macúchová, Klára. Buď si nevěrný, ale všeho s mírou. In Na jih od hranic, na západ od slunce. Praha : Odeon, 2008. Strana 173). Osudová příležitost k Šimamoto je pro Hadžimeho silnější než vztah k Jukiko, avšak bolest, kterou Hadžime svým láskám způsobil či způsobuje se trýznivě odráží v tragické postavě Izumi, kterou kdysi Hadžime podvedl s její sestřenicí a jejíž život byl tímto podvodem poznamenám mnohem víc, než si kdy Hadžime mohl uvědomit.

 

Román Na jih od hranic, na západ od slunce patří společně s Norským dřevem ke spíše ojedinělým Murakamiho románům. Oba totiž postrádají fantastické prvky, které v Murakamiho románech jednoznačně převládají. Proto si myslím, že oba dva představují asi nejlepší výchozí bod, jak se s tvorbou jednoho z nejoblíbenějších japonských a světových autorů dneška seznámit. Murakamiho hrdinové jsou obvykle obyčejní, spíše introvertní mladící, kteří se i přes svoji klidnou povahu snaží vzepřít unifikované společnosti a nalinkované budoucnosti. V Murakamiho knihách najdeme spoustu společných motivů, jako lásku k jazzu (první část názvu románu je mimochodem název jazzové skladby od Nata Kinga Colea) a vážné hudbě, motivy studny a pouště, zaujatost krásou lidského těla i otevřenými (i když nikdy ne obscénními) sexuálními scénami. Murakamiho svět zaplňují zdánlivě obyčejní lidé, jejichž osudy se však nečekaně promění. A právě o nich je potěšení číst. Přijmout pozvání do jednoho z Murakamiho románů, je jako přijmout pozvání do jednoho  společného světa, v němž jsou všechny postavy Murakmiho knih propojené.  

„Na jih od hranic, na západ od slunce,“ řekla.

„Co myslíš tím, na západ od slunce?“

„Takové místo opravdu je,“ řekla. „Slyšel jsi někdy o nemoci zvané hysteria siberiana?“

(Murakami, Haruki. Na jih od hranic, na západ od slunce. Praha : Odeon, 2008. Strana 139)