Návštěva bandy rváčů – Jennifer Eganová

 
Prozaička Jennifer Eganová se českým čtenářům představila knihou, za niž si odnesla nejen National Book Critics Circle Award za rok 2010, ale také nejprestižnější americké ocenění – Pulitzerovu cenu pro rok 2011. Návštěva bandy rváčů tvoří třináct postavami volně propojených povídek, které se odehrávají v rozmezí od 70. let do blízké budoucnosti. Děj se točí kolem party mladých lidí, kteří se ochomýtají kolem hudebního průmyslu. Ústřední postavou je hudební producent Bennie Salazar, jehož krize středního věku jde ruku v ruce s krizí hudebního průmyslu. Bennie se snaží znovu vyšvihnout na vrchol a snaží se být stále mladý a atraktivní. Jeho asistentka Sasha bojuje s kleptománií a odhaluje nám svoje nelehké dospívání. Příběhy je možné číst jako samostatné povídky, přestože se v nich vždy mihne nějaká již známá postava. Vyprávění tak plyne z úst čtyř generací a ovíjí se kolem dvou hlavních postav – Benniho a Sashi.
 
První a druhá povídka byla podle mého názoru nejlepší, zároveň jsou to povídky o dvou hlavních postavách. První z nich líčí Sashino rande, na kterém ukradne ženě na toaletě peněženku. Milenec, který se zde letmo mihne, se na konci knihy symbolicky vrátí na scénu a Sashu se pokusí vyhledat. Druhá povídka nám představuje Benniho, stárnoucího muže, který si snaží udržet erekci pojídáním plátků zlata a neohrabaně hledá vztah k synovi. Tyhle povídky jsou na úvod knihy velmi příjemným příslibem, který se však záhy vytrácí s množstvím různých postav a perspektiv. Někomu může tento propletenec připadat rafinovaný, ale mně tohle střídání času/vypravěče/děje/místa už přišlo neuvěřitelně únavné. Kniha by na mne zapůsobila jistě mnohem líp, kdyby se soustředila hlavně na Sashu a Benniho a rozvíjela skvěle nakopnuté témata na začátku.  
Jistě originální kapitolou je ta, v nichž Sashina dcera vypráví powerpointovou prezentací  o autistickém bratru Lincolnovi, který ve slavných rokenrolových písních vyhledává pauzy. Jistě i nový přístup k formě dopomohl Eganové k obdržení Pulitzerovy ceny, na mě však tento koktejl zapůsobil průměrně.  Na závěr bych ráda zmínila skvělý doslov od Ondřeje Formánka, který trefně vystihuje podstatu toho, co je moderní.

 

Když si za Návštěvu bandy rváčů Jennifer Eganová loni odnášela Pulitzerovu cenu, tříčlenný výbor, který o laureátech rozhoduje, opentlil knihu pochvalným popiskem, že je to „invenční, zkoumavý pohled na dospívání a stárnutí v digitální éře, z něhož čiší velkorysá zvídavost poznávat kulturní změnu, která probíhá warpovou rychlostí“. Člověk se neubrání dojmu, že termín „warpová rychlost“, který pochází ze sci-fi seriálu Star Trek, jaksi vyčuhuje z obvyklé ceremoniální mluvy doprovázející udělování předních literárních cen, až jednoho napadne, že slovutní členové výboru takhle nenápadně naznačují světu, jak jsou sami moderní a zběhlí v popkulturní terminologii. Jenže první díly seriálu Star Trek, v němž kosmická loď Enterprise občas touhle „warpovou rychlostí“ poletuje vesmírem, se začaly vysílat v roce 1966. A tvůrce seriálu Gene Rodenberry zamřel v roce 1991 ve věku sedmdesáti let.
Je tedy Star Trek ještě pořád moderní? Nebo už „warpovou rychlostí“ zestárl? A co Beatles, kteří roku 1966 vydali album Revolver? A John Lennon, který v roce 1966 prohlásil, že Beatles „jsou populárnější než Ježíš“? A The Who, co o rok dříve nahráli My Generation, rockovou výpověď generace baby boommers, která tehdy nosila placky „Nevěřte nikomu, komu je přes třicet“? A Jim Morrison a jeho kapela, která v době startu seriálu Star Trek přijala název The Doors? Kult mládí v popkultuře má více vrstev než skládka komunálního odpadu u miliónové metropole. Každá generace, každá nová módní vlna, která je v tu chvíli absolutně moderní, překryje a pohřbí tu předchozí svou vlastní vrstvou zavážky. Být absolutně moderní znamená být spojencem svých hrobníků, jak píše Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti.
Jenže na téhle velké skládce populární hudby se všechny vrstvy snaží současně dostat na povrch, i ty mnohokrát pohřbené se ohlásí o pozornost. Generace X ve věku teenagerovského vzdoru taky poslouchala The Doors, jako jejich rodiče, a Sex Pistols, jako jejich starší sourozenci, a k tomu „svou“ Nirvanu. Generace Y si do svých iPodů natáhne totéž -  s hromadou nesourodých nakradených alb a písní, co se podobají té hromádce, kterou má v newyorském bytě kleptomanka Sasha – ale k tomu přidá ještě i Prodigy, na kterých ujížděla „chemická generace“ druhé, taneční půlky devadesátých let, a taky „své“ The Killers nebo Die Antwoord. Jenže ty mezitím ztratily statut generačních kapel, stejně jako už minulým generacím nepatří The Doors a Sex Pistols a Nirvana. Nikomu nepatří, byly koupeny či staženy a odcizeny. Geologické vrstvy pop music se v iPodech definitivně proměnily v beztvarý oblak, v němž se zvedají a prolínají a zanikají stále nové vlny a čas se v něm rozplynul do všech stran, protože všechno může být cool a out a retro a post a nu. Ale zkuste se s něčím identifikovat, zamilovat se, přilnout. Jako kdybyste objali chuchvalec páry. “
Formánek, Ondřej. Věčnost v rock´n´rollové pauze. In Návštěva bandy rváčů. Praha : Odeon, 2012. Strana 325-326.


Komentáře