Návštěva bandy rváčů – Jennifer Eganová
První a druhá povídka byla podle
mého názoru nejlepší, zároveň jsou to povídky o dvou hlavních postavách. První
z nich líčí Sashino rande, na kterém ukradne ženě na toaletě peněženku.
Milenec, který se zde letmo mihne, se na konci knihy symbolicky vrátí na scénu
a Sashu se pokusí vyhledat. Druhá povídka nám představuje Benniho, stárnoucího
muže, který si snaží udržet erekci pojídáním plátků zlata a neohrabaně hledá
vztah k synovi. Tyhle povídky jsou na úvod knihy velmi příjemným
příslibem, který se však záhy vytrácí s množstvím různých postav a perspektiv.
Někomu může tento propletenec připadat rafinovaný, ale mně tohle střídání
času/vypravěče/děje/místa už přišlo neuvěřitelně únavné. Kniha by na mne zapůsobila
jistě mnohem líp, kdyby se soustředila hlavně na Sashu a Benniho a rozvíjela
skvěle nakopnuté témata na začátku.
Jistě originální kapitolou je ta,
v nichž Sashina dcera vypráví powerpointovou prezentací o autistickém bratru Lincolnovi, který ve slavných
rokenrolových písních vyhledává pauzy. Jistě i nový přístup k formě
dopomohl Eganové k obdržení Pulitzerovy ceny, na mě však tento koktejl
zapůsobil průměrně. Na závěr bych ráda
zmínila skvělý doslov od Ondřeje Formánka, který trefně vystihuje podstatu
toho, co je moderní.
„Když si za Návštěvu bandy rváčů Jennifer Eganová loni odnášela Pulitzerovu
cenu, tříčlenný výbor, který o laureátech rozhoduje, opentlil knihu pochvalným
popiskem, že je to „invenční, zkoumavý pohled na dospívání a stárnutí
v digitální éře, z něhož čiší velkorysá zvídavost poznávat kulturní
změnu, která probíhá warpovou rychlostí“. Člověk se neubrání dojmu, že termín
„warpová rychlost“, který pochází ze sci-fi seriálu Star Trek, jaksi vyčuhuje
z obvyklé ceremoniální mluvy doprovázející udělování předních literárních
cen, až jednoho napadne, že slovutní členové výboru takhle nenápadně naznačují
světu, jak jsou sami moderní a zběhlí v popkulturní terminologii. Jenže
první díly seriálu Star Trek, v němž kosmická loď Enterprise občas touhle
„warpovou rychlostí“ poletuje vesmírem, se začaly vysílat v roce 1966. A
tvůrce seriálu Gene Rodenberry zamřel v roce 1991 ve věku sedmdesáti let.
Je tedy Star Trek ještě pořád moderní? Nebo
už „warpovou rychlostí“ zestárl? A co Beatles, kteří roku 1966 vydali album Revolver? A John Lennon, který v roce 1966
prohlásil, že Beatles „jsou populárnější než Ježíš“? A The Who, co o rok dříve
nahráli My Generation, rockovou
výpověď generace baby boommers, která tehdy nosila placky „Nevěřte nikomu, komu
je přes třicet“? A Jim Morrison a jeho kapela, která v době startu seriálu
Star Trek přijala název The Doors? Kult mládí v popkultuře má více vrstev
než skládka komunálního odpadu u miliónové metropole. Každá generace, každá
nová módní vlna, která je v tu chvíli absolutně moderní, překryje a pohřbí
tu předchozí svou vlastní vrstvou zavážky. Být absolutně moderní znamená být
spojencem svých hrobníků, jak píše Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti.
Jenže na téhle velké skládce populární hudby
se všechny vrstvy snaží současně dostat na povrch, i ty mnohokrát pohřbené se
ohlásí o pozornost. Generace X ve věku teenagerovského vzdoru taky poslouchala
The Doors, jako jejich rodiče, a Sex Pistols, jako jejich starší sourozenci, a
k tomu „svou“ Nirvanu. Generace Y si do svých iPodů natáhne totéž - s hromadou nesourodých nakradených alb a
písní, co se podobají té hromádce, kterou má v newyorském bytě kleptomanka
Sasha – ale k tomu přidá ještě i Prodigy, na kterých ujížděla „chemická
generace“ druhé, taneční půlky devadesátých let, a taky „své“ The Killers nebo
Die Antwoord. Jenže ty mezitím ztratily statut generačních kapel, stejně jako
už minulým generacím nepatří The Doors a Sex Pistols a Nirvana. Nikomu nepatří,
byly koupeny či staženy a odcizeny. Geologické vrstvy pop music se
v iPodech definitivně proměnily v beztvarý oblak, v němž se
zvedají a prolínají a zanikají stále nové vlny a čas se v něm rozplynul do
všech stran, protože všechno může být cool a out a retro a post a nu. Ale
zkuste se s něčím identifikovat, zamilovat se, přilnout. Jako kdybyste
objali chuchvalec páry. “
Formánek, Ondřej. Věčnost v rock´n´rollové
pauze. In Návštěva bandy rváčů. Praha
: Odeon, 2012. Strana 325-326.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)