Obdivné hvízdnutí – Lewis Nordan
V roce 1993 napsal Lewis
Nordan v rekordních šesti měsících román inspirovaný násilnou smrtí
černošského chlapce Emmetta Tilla, k níž došlo v roce 1955 v Itta
Bena, poblíž města Money, kde Nordan strávil své dětství. Lewis Nordan je
jedním z mnoha umělců, kteří se snažili toto téma vtělit do knihy, poezie
či divadelního dramatu. „Příběh
čtrnáctiletého Afroameričana, který 28. srpna 1955 zahynul proto, že se o čtyři
dny dříve holedbal, že chodí s běloškou, a pak kvůli sázce oslovil ve
venkovském obchodě jednadvacetiletou bílou prodavačku Carolyn Bryantovou,
pozval ji na schůzku a při odchodu na ni obdivně zahvízdal, se stal jedním
z nejznámějších projevů rasového násilí na americkém Jihu“ (Arbeit,
Marcel. Nordanův komický román o lynčování. In Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014. Strana 214).
Toto silné téma inspirovalo
také Lewise Nordana, který se však s látkou popasoval po svém. Lewis
Nordan sám přiznal, že jako dítě vyrůstal v segregované společnosti a
příběh Emmetta Tilla pro něj představoval literární výzvu. Námět, který před
ním zpracovali výhradně Afroameričané, se v jeho podání nedrží skutečnosti
(v níž dodnes existují slepá místa), ale je spíše prostředkem pro groteskní
zobrazení nesmyslnosti násilí (velmi podobně jako Flannery O´Connorová): „výjimečnost a kvalita Nordanova románu
spočívá především v tom, že se odvážil podívat na notoricky známý případ,
jenž na Jihu započal novou etapu boje za lidská práva, jako na černou komedii,
navíc z hlediska společenské vrstvy, která se na Jihu pejorativně označuje
jako „bílá lůza“.“ (Arbeit,
Marcel. Nordanův komický román o lynčování. In Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014. Strana 219).
Děj je směsicí historických
faktů i smyšlenek. Kupříkladu se vražda odehrává v neexistujícím městě
Arrow Catcher, které Nordanovi čtenáři znají z jeho předešlých knih jako
je Hudba močálu, Vítejte na soutěži chytačů šípů nebo Dívčí fotbalové mužstvo. Příběh o násilné smrti je vyprávěn několika
vypravěči – jedním z nich je mladá učitelka Alice, která se snaží svým
malým žáčkům vštěpovat existenciální pravdy, které pak děti papouškují jako
papoušek jedné z hlavních postav. V jedné kapitole se čtenář podívá
na situaci z pohledu kondorů, kteří se od dob občanské války těší na novou
bitvu, aby se nemuseli krmit mršinami z dálnice: „někteří z ptáků na sloupech, pod nimiž Solon Gregg šlapal domů, tu
historickou bitvu zažili, bylo jim devadesát či sto let, alespoň to
historikové a ornitologové tvrdili, a ve stejném hejnu hodovali na mase, očích,
jazycích a výživných orgánech konfederačních vojáků, těch padlých chlapců,
hladových a vyděšených, ze kterých kulka či dělová koule udělala žrádlo pro
kondory, kteří teď seděli na elektrických sloupech nad Solonem Greggem.“ (Nordan,
Lewis. Obdivné hvízdnutí. Praha :
Argo, 2014. Strana 56). Pro jižanskou literaturu je typickým motivem násilí,
které zde však není zastoupeno jen samotným zavražděním černošského chlapce
Boba, ale také nezapomenutelnou postavou chlapce Glenna Gregga, který téměř
podlehne popáleninám, které si přivodí tím, že chce zapálit svého otce
v posteli polité benzínem.
Nordan je milovníkem černošské
hudby – bluesu a jazzu a texty písní často nechá citovat svými postavami. Tyto
citace jsou však nepřesné, což je však Nordanův záměr, neboť Nordan komolí i
jména interpretů a také citáty ze známých děl americké literatury. Pro Nordana
je typické, že vylíčí děj určitým způsobem, aby jej jinde převyprávěl jinak. To
však patří k jeho tvůrčím metodám a bývá proto někdy zařazován k postmoderním
autorům. Kupříkladu některé motivy Obdivného
hvízdnutí se objevují v knize Hudba
močálu – papoušek, co cinká jako pokladna, postava hydrocefalika Hydra či
přízrak mořské panny. Zajímavé také je, že mrtvolu Boba naleznou mladící Sugar
Mecklin a Sweet Austin, kteří v Hudbě
močálu taktéž naleznou mrtvolu, ale rybáře, který zřejmě zemřel na infarkt.
Tento tvůrčí aspekt Nordanovy tvorby je typický pro magický realismus i lidové
jižanské vypravěčství. Právě díky tomu vytvořil Nordan knihu, která se nesnaží
vystavět Emmettu Tillovi další pomník, ale spíše s látkou naložit tvůrčím
a novátorským způsobem, který má potenci v možná již mrtvém příběhu
vzbudit novou odezvu.
„Dům paní Greggové byla prkenná chatrč
v Dlužníkově, chudinské čtvrti Arrow Catcheru, kde žila bílá lůza. Někdy
se jí taky říkalo Lůzov. Dokonce i Alicin strýček Mrňous bydlel ulici nebo dvě
od Dlužníkova.
Ve vchodech
posedávali špinaví drsní chlapi. Byli jen v košilích, kymáceli se, chlípně
zírali, popíjeli z lahví v pytlících a opravovali na zablácených
dvorcích staré rachotiny, které měly na náraznících samolepky Bílých rytířů Ku
Klux Klanu. V mírném větříku cinkaly láhve pověšené na stromech. Stoletá
vyznavačka vúdú se svastikou na rukávě míchala na nedalekém dvorku nad ohněm
cosi ve velkém kotli. Mladík se pokoušel přesvědčit ženu, vlastně ještě dívku,
aby mu dovolila sestřelit jí revolverem jablko z hlavy.
Malá chatrč paní
Greggové byla na samé hranici obyvatelnosti. Na předním dvorku nerostlo ani
stéblo trávy. Jako skořápka nějakého obrovského mrtvého hmyzu na něm trůnil
ohořelý vrak auta. Všechny okenice byly zrezivělé a vytržené ze zdi a rozbitá
byla i některá okna. Pod nimi se válely střepy.
Alice zaklepala,
ale nikdo se neukázal. Přitáhla rozbité síťované dveře k sobě, strčila za
ně svazeček barevných kartiček a pokusila se dveře vrátit na původní místo, jak
to nejlíp šlo.
Ruce se jí třásly
a spěchala rychlými kroky pryč.
Vúdú nacistka na
ni zaječela: „Nejseš ty náhodou Ježíš?“
Alice odpověděla:
„Nejsem!“ a dala se do běhu.
Vúdú stařena za ní
hulákala: „Ježíš byl přece taky bílej.“
Nordan, Lewis. Obdivné hvízdnutí. Praha : Argo, 2014.
Strana 13
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)