neděle 10. května 2015

Srub – David Vann

Aljašský rodák David Vann se narodil roku 1966 na ostrově Adak. V jeho dětství jej ovlivnil traumatický zážitek v podobě sebevraždy jeho otce, s nímž se rozhodl vyrovnat cestou psaní. Reflexí této citlivé události byla kniha povídek Legenda o sebevrahovi (Legend of a Suicide, 2008) které se v Evropě dostalo mimořádného úspěchu. Oblíbenost jeho knih v Evropě na rozdíl od Ameriky si autor vysvětluje takto: „Američané dnes nedoážou číst tragédii. Jsou rozhodnutí držet se lži, že jsou v jádru dobrří, kdežto ve Velké Británii je každý ochoten přemýšlet o své zkaženosti. V Americe panuje představa, že kniha by měla mít sympatické postavy a po přečtení bychom se měli cítit dobře. Je to idiotská myšlenka, která maže dva a půl tisíce let literární tradice. V tragédii jde o odhalení špatnosti, o její obnažení. Tomu jsou Evropané daleko přístupnější.“ (Merz, Lukáš. Manželská terapie. In Srub. Praha : Argo, 2014. Strana 256).

Srub (Caribou Island) je románem, který příliš nevybočuje z Vannovy tvorby. Děj se odehrává v jemu dobře známém aljašském prostředí, kde v ústřední stojí manželská dvojice Garyho a Irene, kteří po třiceti letech svazku zažívají hlubokou krizi. Gary je ji snaží zahnat stavbou srubu na již neobydleném ostrově, uprostřed jezera, kde jsou odříznuti od civilizace. Jeho romantická představa života na ostrově však brzy naráží na překážky, které nepřipravuje jen nehostinná krajina, ale především vyhrocený vztah s Irene. Ta se naopak na stavbě srubu podílí se sebezapřením, život zde si nedokáže představit. Protože však trpí utkvělou představou, že stavba srubu je jen záminka proto, aby ji Gary navždy opustil, nechce na sobě nechat nic zdát. Pasáže stavby srubu v syrovém prostředí blížící se zimy se rytmicky střídají s vyprávěním o Rhodě, dceři manželského páru. Rhoda žije dva roky se zubařem Jimem a touží po tom, aby se její partner vyslovil a oslavili svatbu na Havaji. To však netuší, že o jedenáct let staršího partnera posedla krize středního věku, kterou se rozhodne zahnat nevěrou s turistkou Monique. Jim po milostné avantýře požádá Rhodu o ruku, přestože se vnitřně rozhodne s nevěrou nejen pokračovat, ale učinit ji prostředkem utužení své očividně zmatené mužnosti. Rhoda se sice poněkud překvapivě o nevěře nedozvídá, přesto podvědomě tuší, že ji Jim nemiluje, ale bere ji spíše jeho dobrou kuchařku, hospodyni a poskytovatelku pravidelného sexu. V tomto ohledu se lze jen domýšlet, do jaké míry neopakuje chybu své matky, která náhle začne trpět silnými bolestmi hlavy, které jako by neměly příčinu v ničem fyzickém. Manželé se v prostředí ostrova snaží pracovat na srubu, na místě totálně izolovaném, kde před sebou nemají úniku. Irene se zamýšlí nad sebevraždou své matky a dává si ji do souvislostí s odchodem jejího otce a bolestmi hlavy. Gary a Irene si v několika málo hádkách stačí říct, že se nikdy nemilovali a že si navzájem zničili život. Vyhrocený vztah svázaný drsným prostředím aljašské krajiny spěje do drastického konce, který je opět inspirovaný Vannovými zážitky z vlastní rodiny.
 
Srub je svým ústředním tématem podobný ději novely Ostrova Sukkwan (Argo, 2011), která zpracovává tragický příběh o otci a synovi uvězněnými na aljašském ostrově. Vylíčení klaustrofobicky tísnivé atmosféry ostrova je Vannovou silnou předností a v častých pasážích stavby srubu jako by zakoušel čtenářovu trpělivost, když jej téměř fyzicky činí součástí děje. Co se ovšem čtenář může pouze domnívat, je příčina rozpadu vztahu Irene a Garyho. Lze se jen domýšlet, jestli byli v minulosti šťastní a vzájemné výčitky přišly až po desetiletích vztahu, nebo zda oba popírali své city a do manželství šli s opravdu neupřímnými představami, které nemohly být naplněny. Z minulosti vztahu se totiž čtenář nedozvídá zhola nic, snad kromě sebevraždy matky Irene. Je také otázkou, zda se nám spisovatel prostřednictvím Rhody nesnaží naznačit, že neopisuje matčinu chybu, když nevidí, že vztah s Jimem je jen výsledkem kompromisu namísto lásky. V tomto ohledu tedy vyvstávají pouze otázky, které zůstanou nezodpovězeny. Osobně mi scházela větší propracovanost postav, i když to mohl být spisovatelův záměr (kolik toho víme o blízkých lidech?). V tomto smyslu mě příliš nebavila linka o Carlovi, příteli Monique, která mi přišla nadbytečná. Samotný závěr románu byl nezvyklý, možná až příliš surový, přesto však předvídatelný. Srub na mě zapůsobil dobře a vzbudil ve mně chuť přečíst si již zmíněnou novelu Ostrov Sukwann, přesto mi však něco brání dát románu více než tři hvězdy z pěti. Přesto mohu s čistým svědomím říci, že Srub svojí kvalitou přestěhuje většinu současné literární produkce a stojí za to, si jej přečíst.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)