Vzpomínky co neuletí – Hana Andronikova
Vzpomínky co neuletí tvoří první souborné vydání povídek Hany
Andronikové, z nichž osm textů vyšlo již v povídkovém souboru Srdce na udici. Autorka za svůj debutový
román Zvuk slunečních hodin, o kterém
jsem psala zde, získala ocenění Magnesia Litera za objev roku. Za svůj druhý a
poslední autobiografický román Nebe nemá
dno, v němž se vyrovnává s blízkostí vlastní smrti, získala Cenu
čtenářů Magnesia Litera. Kdesi na pomezí těchto dvou výrazných románů tak stojí
rozeseté drobné povídky.
Povídky z cyklu Srdce na
udici byly převzaty ve stejném pořadí i do souboru Vzpomínky co neuletí.
Důvodem je skutečnost, že povídky na sebe volně navazují a objevují se v nich
osoby spojené s postavami předchozích příběhů. Většina povídek rozvíjí složité
rodinné vztahy, jako Keltský kříž aneb Hříchy staré Váchové, v nichž je
vykreslena matka závislá na svém synovi bezpodmínečnou a otrockou láskou, anebo
Tanec, který roztaje, v němž vnučka s rozporuplnými pocity vzpomíná na právě
zesnulou babičku. Autenticita popisovaných rodinných vztahů sice není tak silná
jako například u Petry Soukupové, ale naléhavě vypovídá o snaze vymanit se ze
svazujících rodinných pout. Povídka
Rituál je spíše drobnou anekdotou o obřízce, zatímco Café Nero vyšla ve
Schůzkách s erotikou. Ve většině povídek je zastoupen kosmopolitní prvek,
který se v české literatuře objevuje spíše zřídka. Sama autorka velmi ráda
cestovala, takže se v povídkách neomezovala jen na české prostředí. Povídky
jsou emoční, ale vždycky se drží na hraně.
Asi nejméně mě zaujala povídka o
krajtě Obětí lásky, zatímco nejlepší povídka je Rovnice o jedné neznámé. Hlavní postava se vyznává z fascinace teorií
superstrun a na život nahlíží skrze jistotu rovnice o mnoha alternativách.
Jeho klid a vyrovnanost naruší až nepředpokládané rodinné tajemství. Vzhledem k tomu, že sama autorka se zabývala kvantovou fyzikou, která jí
dávala podle jejích slov odpovědi na mnohé důležité otázky, cítím v povídce
více než jen spisovatelskou invenci…
„Jedním z nevýraznějších rysů tohoto světa je skutečnost, že jeho
zákony vypadají prostě, zatímco bezpočet stavů a situací, v nichž se
projevuje, se vyznačuje mimořádnou složitostí.“
Andronikova, Hana. Vzpomínky co
neuletí. Praha: Odeon, 2014. Strana 165.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)