Dějiny světla – Jan Němec (kniha měsíce června 2015)

Příběh jednoho z nejslavnějších českých fotografů Františka Drtikola zpracoval vůbec poprvé v beletristické formě spisovatel Jan Němec. Ambice stvořit velký román o osobitém umělci nezůstala bez odezvy a v roce 2013 kniha zazářila na literárním nebi. Motivem bez pár listů pětisetstránkového románu je paprsek světla, jeho prchavost, ale také snaha jej zkrotit a jednou provždy uchovat prostřednictvím fotografie. Spisovatel si pro román vybral poněkud nezvyklou du-formu, která čtenáře trochu potrápí, ale nakonec o to víc vtáhne do děje.

S Františkem Drtikolem se v románu seznamujeme od jeho dětství v Příbrami, kde svá učednická léta trávil ve fotografickém ateliéru Antonína Mattase. Významným mezníkem v jeho životě bylo studium fotografie v Mnichově v době, kdy fotografie začala být poprvé vnímána jako umění. Těžké začátky s vlastním ateliérem v Příbrami a posléze v Praze jsou přerušeny obdobím vojny a později první světovou válkou. V pozadí románu se mění kulisy uměleckých stylů od secese na přelomu století po kubismus a futurismus. Slavné dny ateliéru na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice č. 730 symbolizují portréty takových osobností, jako byl T. G. Masaryk, Alois Jirásek, Leoš Janáček, Maxim Gorkij, Paul Valéry nebo bengálského básník Thákur. Pasáže o profesním životě se volně proplétají s příběhy Drtikolových lásek, modelek a múz.

Jan Němec se snažil ve svém románu o umělecké zachycení Drtikolova života, přičemž hlavní osa knihy se drží skutečnosti, o tom ostatně svědčí i Drtikolův životopis pro úřední účely v závěru knihy. Vnímání krásy a světla, jakož i lyrické pasáže jsou půvabným fabulováním Jana Němce, které vytváří harmonický pocit z plynutí času a Drtikolova života. Od důlního neštěstí v dětství, přes léta na vojně, ke slávě fotografického ateliéru až po jeho odprodání a příklon k mysticismu, vše je protnuto myšlenkami o umění i fotografii. Pasáže o fotografii přednášené profesory na mnichovské univerzitě dozajista patří k částem knihy, které pohlíží na fotografii jako na svébytné umění, jako na umění světla. Naopak vznik nejslavnějších Drtikolových aktů je zde zmíněn jen jaksi v pozadí a neodhaluje nic o umělcově záměru nebo myšlení.      

 

 

K autenticitě textu velkou měrou přispívá jak forma, tak skutečné přepisy Drtikolovy korespondence, kterou zasílal z války v kapitole Intermezzo. Společně se stručnou autobiografií v závěru knihy, nám tyto pasáže knihy nedávají zapomenout, že čteme román o skutečném člověku a umělci, který v lecčem předstihl dobu. Je jen škoda, že tempo poslední části knihy trochu pozbývá dechu a nespěje k žádnému pomyslnému finále. Samotné téma jakoby zůstalo na konci nevytěženo a trochu se utápělo ve snaze - na začátku rozmáchlý román – smysluplně utnout. I tak Dějiny světla představují krásný čtenářský zážitek, jakož i důstojné oživení Drtikolova odkazu.

23.11 1914

„Ve všech činech má člověk podat to nejlepší. Ať už je to položení cihly na cihlu, ať ušití boty či vytvoření nějaké architektury či nějakého pomníku. -

Nikdy se člověk nemá spokojiti s prostřední věcí. - Nic není hnusnějšícho než to. Spíš se dá omluviti špatná věc než prostřední. – Obyčejně je v tom nedbalost, lehkomyslnost, indolence, která je teď v našem životě tak častá. –

A lidé, ten dav bezhlavý obdivuje tu prostřednost, jako by to byla veledíla mistrů. – A to nejhorší je: že hýčká takové „autory“, chválí, velebí, staví za příklad jiným, takže tito stávají se jakýmisi náhodnými bohy, hrdiny – autority, jejichž slovo stává se pak zlatou mincí. Takové autority pak mívají tu „dobrou“ vlastnost, že mají „držku“ na pravém místě, že mají ohebný jazyk i páteř, že jsou jak ouhoři, že dovedou se pohybovat i v bahně i v lesku tisícerých žárovek. Všude jsou vítáni, i jako společníci i jako autority na slovo vzaté. Známí se jimi povyšují. –

Bývají všude. – Potkáš je na korse právě tak spokojené s medovým úsměvem na rtech jako ve „vybrané“ společnosti v našich nejlepších salonech, jako v kavárničkách posledního řádu. –

Jsou jako vrabci, nesejou, nežnou – dav ulice se o ně stará. –

Měl jsem mnohokráte příležitost mluvit s takovými lidmi a vždy jsem měl pocit, že mluvím s pozlaceným pytlem naplněným h…. Smrad banálnosti vždy z nich byl cítit.

Špatnost je mi milejší než prostřednost, je hnedle vždy originální. - “

 

Němec, Jan. Dějiny světla. Brno : Host, 2014. Strana 258 – 259.