pátek 31. července 2015

Ženy a knihy – Stefan Bollmann (kniha měsíce července roku 2015)

Poprvé se dostávám ke knize, kterou jsem společně s jinými uvedla ve svých tipech na letní čtení. Na rozdíl od Kvazikrystalů, které jsem už v druhé kapitole nevydržela číst, jsem brzo věděla, že Bollmannova kniha o ženách a knihách musí být právem knihou měsíce. Kvazikrystaly jsem brzo odložila, protože mě vůbec nebavily a musela jsem se těžce nutit k četbě. Anotace knihy by mohla být příkladem toho, jak moc může být anotace zavádějící, ale to už shrnul lépe JanH na Databazeknih.cz.

A teď už k tomu lepšímu…. Ženy a knihy s podtitulem Vášeň a následky je knihou nabytou poutavým vyprávěním o spisovatelkách, čtenářské vášni, ale především o čtenářkách. Kniha je rozdělena na tři celky, které se věnují fenoménu literatury od devatenáctého století do současnosti. Jednotlivé kapitoly lze bezesporu číst jako samostatné eseje k jednotlivým tématům a literárním osobnostem, společně pak tvoří harmonický celek opisující tři sta let vztahu žen a literatury. V kapitole o osmnáctém století se seznamujeme s počátky čtenářské vášně – s prvním veřejným předčítáním poezie F.G. Klopstockem, věhlasu románů v dopisech Clarissa a Pamela od Samuela Richardsona, první literární kritičkou M. Wollstonecraftovou nebo vlivem románu Utrpení mladého Werthera. Devatenácté století se nemůže obejít bez jedné z nejslavnějších ženských hrdinek – Paní Bovaryové, monstra stvořeného Mary Shellyovou nebo slavnou Jane Austenovou. Část třetí věnující se dvacátému století nemůže opomenout Virginii Woolfovou, „čtoucí sexbombu“ Marilyn Monroeovou nebo Susan Sontagovou.
Každá z kapitol je poutavá a postupně čtenáři odhaluje, jak mocný knihy měly a mají vliv. Již od osmnáctého století začínají ženy jako čtenářky převažovat nad muži. Zároveň byly knihy v tomto období velmi důležité, neboť ženám žijícím v prostředí, kde jim nebylo umožněno studovat, mohly z knih získávat potěšení, ale i morální poučení. Čtení knih ženám dopomohlo k sebeuvědomění, dovolilo jim myslet jinak, chtít jiný a lepší život. Právě z toho důvodu mnozí muži ostře vystupovali proti tomu, aby se ženy oddávaly četbě. Muži byli přesvědčení, že čtení románů ženy odvádí od jejich role pečovatelek, matek a posluhovaček. Právo číst ženám ale už nikdo nemohl vzít, stejně jako právo na šťastný život, jak to výstižně vyjádřila Dorothea Schlözerová: „Drahé děvče, chci se ti svěřit s něčím, co nás v patnácti letech svět ještě nemůže naučit ani se to nedočteme v knihách, já jsem se to však již před několika lety dozvěděla mezi čtyřma očima ze spolehlivého zdroje: ženy nejsou na světě jen pro pobavení mužů. Ženy jsou lidské bytosti stejně jako muži: měly by se navzájem činit šťastnými“ (73).
 
Ženy a knihy je zábavná také pro velké množství pozoruhodných detailů, čtenář se tak dozví, jak fungovaly tzv. preskripce, jak moc byl James Joyce nesnesitelný, že jméno Jane Austenové se za jejího života objevilo pouze dvakrát (a nikdy v souvislosti s autorstvím jejích knih), nebo že první mezinárodní autorka bestsellerů byla Němka E. Marlittová. Zároveň ale oceňuji, že kniha také vyvrací mnohé tradované „pravdy“. Kupříkladu uvádí na pravou míru, jak velký skutečně byl tzv. Wertherův efekt (rozuměj, zas až tolik sebevražd se nestalo), nebo že spisovatelek bylo v minulosti velké množství a literatura nebyla jen výsadou mužů, jak nám dějiny literatury předstírají. Většina spisovatelek však upadla v zapomnění, neboť psaly pod mužskými nebo genderově neutrálními pseudonymy, často bylo na románech uvedeno pouze „by lady“ (pod pseudonymem psaly i sestry Bronteövy, Jane Austenová nebo Marlittová). Trefně ženy-autorky vystihl Louis-Sebastien Marcier ve svém Tableau: „Jakmile ženy publikovaly své práce, okamžitě proti sobě poštvaly velkou část svého vlastního pohlaví a brzy také téměř všechny muže. Muži dokážou ocenit, když jsou ženy dostatečně inteligentní, nesmějí však zacházet tak daleko, že s nimi budou soupeřit a ukazovat rovnocennost svého nadání, neboť muži si každý den nárokují svou dávku obdivu“ (102)
Závěr knihy patří současným fenoménům, jako je fan-fiction, ale nevyhnutelně také úspěchu románu 50 odstínů šedi. Bollmann tuto knihu kriticky rozebírá, přitom ji ale respektuje jakožto literární fenomén, se kterým je nutné se vypořádat. Na knize 50 odstínů šedi Bollmann odhaluje, jak je její příběh pouze zrecyklovaným námětem tři sta let staré Pamely S. Richardsona. Zdá se, že čtenářské preference se moc nezměnily, jen padla mnohá tabu, která v minulosti v literatuře přetrvávala. Bollmann zdůrazňuje, že je zastáncem „good bad books“ a hlavní je pro něj čtenářská vášeň, která se nemusí omezovat jen na vysokou literaturu. Mnohé romány, které vešly do dějin, byly ostatně ve své době good bad books (přestože je jasné, že 50 odstínů šedi tento osud nikdy nepotká). Čtení je soukromý akt, intimní záležitost, vlastní svět, který zkrátka nesnese žádné omezení.   
Bollmann, Stefan. Ženy a knihy. Brno : Host, 2015.

1 komentář:

Georgiana řekl(a)...

Uvědomuji si, že je hrozné vybírat knihu podle přebalu, ale tento je překrásný, asi se po knize podívám v knihovně. Obsah se dle tvého článku zdá zajímavý, souhlasím s názorem, že knihy mají moc.

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)