pondělí 3. srpna 2015

Nejmilejší knihy - Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů (Miroslav Skála)

Může se zdát podivné, že se místem pro humoristický román může stát psychiatrická léčebna. A neméně zvláštní je, že tento román, který už po více než třicet let čtenářům zlepšuje náladu, vznikl na základě autorových vlastních vzpomínek na toto, jinak nepříliš veselé, místo. Miroslavu Skálovi se však podařilo stvořit román, který svým bohatým jazykem a laskavým humorem, nepřestává ani po letech blahodárně působit na duše jeho starých i nových příznivců.
 
Příběh Roberta Kiliána, profesora češtiny, je vlastně prostý: přichází se léčit do Slunečního dvora se svojí notorickou nerozhodností. Zde se setkává s ostatními pacienty, kteří se svoje problémy snaží řešit terapeutickými postupy, které jsou více či méně úspěšné. Čtenář se však nebaví na úkor léčících se pacientů, ale společně s Kiliánem podniká výpravy za duší nespokojeného, přetaženého a přepracovaného člověka. S lehkostí se Kiliánovi daří celkem obratně odhalovat strategie lékařů, kteří předepisují buď dojení krávy a sekání luk, nebo terapie, při nichž si člověk bude rvát vlasy, válet se po zemi a křičet: „maminko, cos mi to udělala.“ Setkávání na společenských aktivitách, při nichž si pacienti mění role a snaží se divadelně ztvárnit své problémy a dosáhnout jakési katarze, odhalují příběhy jednotlivých pacientů, ať už zneuznaného vodiče loutek nebo zhrzenou manželku se sekyrou pod postelí. Pasáže o dění ve Slunečním dvoře jsou prodchnuty Kiliánovými zážitky z dětství, v nichž se lékař s veškerým nasazením jal hledat kořeny jeho neurózy. Kilián se s příchodem doktorky Březinové snaží upoutat její pozornost, zatímco ona jej vytrvale odbývá s podezřením na projekci.

Miroslav Skála studoval češtinu a působil kromě jiného také jako učitel. V knize to nelze přehlédnout, protože oplývá krásným jazykem, hříčkami i obraty, někdy na povrch vyplývají skoro zapomenutá slova. Jemný humor, který je podobný Nepilovi nebo Jirotkovi, prostupuje příběh, který je lidský a prostý a v tom je jeho krása. Skála se nevysmívá, ale umí s humorem pohlížet na běžné lidské situace a s vtipem převrátit vážnost lidského počínání. Nejsilnější místa v románu jsou pro mě spojena s divadelním zpracováním pohádky O kůzlátkách, ale také s pasáží o tom, jak je těžké být naivním umělcem. Cesta kolem mé hlavy by však nebyla tak dobrá bez fantaskních pasáží, v němž Kilián popisuje své sny, které zvolna splývají s realitou (pasáž,  v níž se Kilián propadá do snu o malebném jižním ostrově, kde cítí vůni kakaovníku a láme žebra banánů přepásaných páskou La Fruta, je rozhodně jednou z nich).
Na závěr se hodí doplnit, že mnozí znají také film s O. Havelkou Cesta kolem mé hlavy od J. Papouška. Tento film se však knižní předloze vzdaluje a celkově vznikl trochu rozpačitý a rozkolísaný příběh, který mnohé ze své knižní poetiky ztratil. Kupříkladu nevím, kde vzniklo ono otravné heslo: Pojďte, budeme na sebe hodní, když v knize vůbec není, nebo tam rozhodně není papouškováno pořád dokola. I když si ani já nedokážu představit Roberta Kiliána jinak, než s vizáží Ondřeje Havelky, přimlouvám se za knižní zpracování, které je navíc půvabně doplněno ilustracemi Jiřího Kalouska.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)