Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování – Haruki Murakami (kniha měsíce ledna 2016)

Zatím poslední román Haruki Murakamiho pojednává o mladém muži jménem Cukuru Tazaki. Většinu života prožil v Nagoji, kde navázal silné přátelství se čtveřicí spolužáků, s nimiž prožívá většinu svého volného času. Zvláštností této skupiny je, že jediný Cukuru nenese ve svém jménu žádnou barvu, na rozdíl od kluků s příjmením Akamacu a Ómi (Červená borovice, Modré moře) a dívek s příjmením Širane a Kurono (Bílý kořen, Černá pláň). I z tohoto důvodu Cukuru (s významem svého jména „zhotovitel“) nabývá dojmu, že z party vyčnívá, není ničím zajímavý, nemá žádné zajímavé koníčky, je zkrátka bezbarvý. Když jej jednoho dne parta vyloučí ze svého středu, aniž by mu kdokoli sdělil důvod, je Cukuru událostí natolik otřesen, že uvažuje o sebevraždě. Později do jeho života přichází Sara, dívka, které v něm vzbudí silný cit, a motivuje jej k tomu, aby si své trauma nyní třiceti šestiletý Cukuru vyřešil jednou pro vždy. Cukuru v této chvíli svého života vlastně dostává ultimátum, neboť Sara podmiňuje jejich další vztah právě vyřešením starého konfliktu. Sara je tak hybatelem děje, neboť Cukura podněcuje k pouti do jeho vlastního nitra. „Ústřední skladbou“ románu jsou Lisztova Léta putování, která tak vlastně rezonují s Cukuruovou cestou. Další děj tak připomíná spíše detektivku, přestože je Cukuru na stopě „pouze“ vlastní minulosti. Vrstvu za vrstvou začíná odhalovat, co se mezi kamarády vlastně stalo, co stálo za vyobcováním z harmonického kruhu přátel. Cukuruovo putování ústí v návštěvu starého kontinentu, kde odhalí poslední část dávné minulosti.

 

Bezbarvý Cukuru rozhodně není bezbarvá kniha, i když jsem pár takových názorů četla. Proto jsem se do knihy pustila poměrně pozdě od jejího vydání, nicméně nejsem v nejmenším zklamaná. Pravdou je, že podle mého názoru jsou Murakamiho hrdinové introvertní a klidní, a jako takoví, si myslím, více rezonují v lidech podobného založení. A tak je to i s námětem této knihy, mnohým může připadat pátrání po důvodu rozpadu středoškolské party, jako krajně nudné, zvlášť když Cukuru pasivně setrvává v pozici „toho vyloučeného“, aniž by od kohokoli z party požadoval vysvětlení. Na druhou stranu může mnoho čtenářů v Cukuruovi nalézt podobné pocity vnitřní prázdnoty či otázky vlastní hodnoty. Je jisté, že Cukuruova pasivita v mnoha ohledech představuje Japonsko, v němž je potlačována individualita na úkor „společenské harmonie“. Sara je naopak symbolem (americké) „individuality“ a podbízí Cukurua k tomu, aby si své rány ještě jednou otevřel, vyčistil je a nechal konečně zahojit. Ne náhodou proto Cukuru nalézá odpovědi na své otázky mimo Japonsko. Naproti sobě tak stojí individualita a harmonie řádu stojící bezpodmínečně na částečném odevzdání vlastní osobnosti. Murakami tak skrytě pokládá otázky, zda je život japonské společnosti skutečně naplněný a do jaké míry jsou v něm potlačovány jedinečné stránky lidské osobnosti. Tomáš Jurkovič to v doslovu výstižně shrnuje slovy: hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen. V tomto směru je Murakamiho syntéza japonské a západní literatury velmi působivá. Cukuru však překračuje svůj stín a vzdor své klidné povaze, odhalí, co stálo za rozpadem středoškolské party. A důvodem je právě ono pnutí mezi přirozeným projevem lidské individuality a zachováním dojmu „trvalé harmonie“. Cukuru sám sebe vnímá jaké prázdného, ale nikoli ve smyslu nízkého sebevědomí. Postupem příběhu však čtenář poznává, že Cukuru je ostatními vnímán naprosto odlišně, jako klidný, silný muž, který nepochybuje, jakou cestou má jít. Vnímání sebe sama v kontrastu s tím, jak nás vnímá naše okolí, je proto dalším důležitým tématem Cukurua Tazakiho.

„Důvod, proč ho ti čtyři přibrali jako kamaráda do party, byl občas pro Cukurua dost velkou záhadou. Opravdu ho ostatní tolik potřebují? Nebylo by jim volněji a příjemněji naopak bez něho? Co když si toho jen prostě náhodou ještě nevšimli? Co když je jenom otázkou času, než na to přijdou? Čím víc nad tím dumal, tím míň tomu Cukuru Tazaki rozuměl. Pátrat po vlastní ceně bylo jako měřit veličinu, pro kterou scházejí měrné jednotky. Ručičce měřáku nebude nikdy dopřáno, aby se s cvaknutím zastavila na jednom místě.“

Murakami, Haruki. Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Praha : Odeon, 2015. Strana 14