Muži, kteří nemají ženy – Haruki Murakami

V poslední době se snažím dohnat resty v podobě nově přeložených knížek od Murakamiho. Ve Světové knihovně Odeonu vyšly docela v rychlém sledu knihy Hon na ovci (2016), Muži, kteří nemají ženy (2015) a Bezbarvý Cukuru a jeho léta putování (2015).  

Hon na ovci mám ve slovenském překladu od Lucie Kružílkové, vyšlo v edici MM v roce 2004. Když už mám knihu ve slovenštině, tak nikdy nekupuji český překlad, leda by se mi slovenský překlad hodně nelíbil. Vzpomínám si, že Hon na ovci mě svým tématem zaujal, což se o jeho volném pokračování Tancuj, tancuj, tancuj, říci nedá (v češtině dosud nepřeloženo). Podobně jsem četla ve slovenském překladu tři samostatné díly Kroniky ptáčka na klíček (recenze zde), která u nás vyšla souborně (752 stran).

Bezbarvý Cukuru je zatím poslední knihou, kterou jsem od Murakamiho četla a byla jsem jí mile překvapena (recenze zde). O něco méně mě pak nadchly knihy vydávané v samostatné edici Odeonu – Podivná knihovna (recenze zde) a Spánek (recenze zde). Dříve jsem si všechny nové Murakamiho knihy kupovala, ale můj názor změnily až knihy After dark (2007) a Po otřesech (2010), které už se mi moc nelíbily a od té doby si Murakamiho nejdříve půjčím v knihovně a pak teprve zvažuji, jestli si jej koupím. Bezbarvého Cukura bych ve své knihovně ráda viděla, ale povídkový soubor Muži, kteří nemají ženy, ne. Doplňuji, že tentokrát není v překladu T. Jurkoviče ale K. Macúchové.

Obecně asi preferuji spíše romány a jsem přesvědčená, že konkrétně Murakamimu románový prostor svědčí mnohem víc, než ten povídkový. Ne že bych neměla ráda povídky, ale zrovna u Murakamiho mi nevyhovuje, jak děj jedné povídky přebíjí ten druhý, resp. jak se často střída děj a postavy. Spojovacím prvkem knihy jsou muži, kteří nějakým způsobem přichází o ženy (u nichž si nejde nevšimnout sklonu k nevěrám a lžím). Příběhy jsou dost často neukončené a krouží kolem docela zvláštních postav, které se obvykle vyrovnávají s nějakou ztrátou. Když se zamyslím nad tím, která z povídek mi utkvěla v paměti, pak mohu upřímně říci, že jsou to pouze dvě – Šehrezáda, v níž žena vypráví o tom, jak tajně chodila do domu své dětské lásky a Zamilovaný Samsa, což je originální parafráze na Kafku. Nezávislý orgán balancoval na hraně patetičnosti, Yesterday na hraně nudnosti, Kino se zase nevymyká Murakamiho tajemným světům s neidentifikovatelným zlem a povídku Muži, kteří nemají ženy jsem na závěr už jen protrpěla. Stejně jako povídkový soubor Po otřesech, mě tedy Muži, kteří nemají ženy, moc neoslovil.