Dáma ve zlatém – Anne-Marie O´Connorová

Portrét Adele Bloch-Bauerové, Dáma ve zlatém nebo také rakouská Mona Lisa, všechny tyto názvy zosobňují jeden obraz, jehož pohnutý osud zachytila Anne-Marie O´Connorová, novinářka seznamující čtenáře s úsilím dědiců o navrácení obrazu. Zlatý portrét měl dle Adelina posledního přání viset v rakouském Belvederu, to by však nesměla přijít druhá světová válka, která obrátila vše vzhůru nohama. Kniha se věnuje obrazu velmi zeširoka a o soudním procesu ohledně jeho navrácení pojednává de facto pouze poslední třetina knihy. Adelin portrét je spojovacím prvkem, kolem něhož se ovíjí mnoho příběhů, ať už o autorovi Gustavu Klimtovi, o samotné Adele, její sestře, rodině, přátelích, a nakonec i její neteři Marii Altmannové, která společně s advokátem Randolem Schoenbergem, vnukem slavného hudebního skladatele Arnolda Schoenberga, vynálezce dvanáctitónové hudby, bojovali o navrácení obrazu. V knize se proplétá hodně rozličných příběhů, takže děj často pokulhává a není úplně jasné, co je ústředním tématem. Na druhou stranu se autorce celkem věrohodně podařilo z těchto střípků vytvořit složitý a o to působivější obraz rodiny Bloch-Bauerových. Není od věci zmínit také pár českých přesahů, jako například skutečnost, že Adelin manžel Ferdinand byl českým cukrovarnickým továrníkem narozeným v Mladé Boleslavi, jež dlel na zámku v Panenských Břežanech, později známým jako sídlo říšských protektorů.

Téma restituce a soudního procesu není na knize to nejzajímavější. Skutečné příběhy a svědectví lidí poznamenaných druhou světovou válkou nemohou být nikdy dostatečně naléhavě vypovězeny. Zlatá Adele se stala důvodem, proč se začalo mnohem více diskutovat o tom, odkud pochází díla v rakouských sbírkách, a zda-li by se díla neměla vrátit původním majitelům (např. Rothschildova sbírka). Adele vlastním způsobem přispěla k rozšíření debaty o nacistické minulosti Rakouska. Autorka dala v knize prostor mnohým stranám, a i když jí vůči Rakousku často neujde karatelský tón, nechala mluvit i potomky rodin, v nichž je přítomen stín nacistické minulosti. Čím více tedy autorka naslouchá, tím měně je možné kohokoli odsuzovat a vidět strany jen černé a bílé. To je případ i samotné restituce, která rozhodně nekončí jako happy-end, i když se to tak může na první pohled zdát. Velmi oceňuji autorku za to, že se nebála přiblížit pohled dědičky Nelly, která s celým procesem nesouhlasila. Její příběh kontrastuje s Mariiným, jak autorka vystihla, Marie chtěla napravovat křivdu, Nelly kvůli nikdy nepřekonaným hrůzám války, nechtěla otevírat staré rány. Příběhy obou žen opět vzdorují jednoznačnému soudu.

 

Na konec se přeci jen nevyhnu nutnému srovnání knihy s filmem Dáma ve zlatém v hlavní roli s Helene Mirrenovou. Film se mi líbil, ale poté co jsem knihu přečetla, musím přiznat, že je hodně zjednodušující. Je to velká škoda, protože téma je velmi nosné, ale bohužel se po americku stalo nostalgickým melodramatem. Helen Mirren byla okouzlující, nicméně Marii Altmannové bylo v době probíhajícího soudního sporu přes osmdesát let, Randol Schoenberg zřejmě netrpěl takovou nouzí, jak se ve filmu podává a zcela jistě pateticky nezamačkával slzy u pomníku zemřelých za holocaustu. Tomu odpovídá jeho honorář 40% ze získaných Klimtů a rovněž zažalování Nelly, která se k restituci nepřipojila. Loučení s rodiči a promluva v angličtině, „jazyku tvého nového domova“, funguje ve filmu jako lepivá melodramatická vata. Hubertus Czernin (z významného prastarého českého rodu Černínů) se ve filmu mihne coby schématická figurka páchající dobro, ve skutečnosti to byl člověk, který upozornil na nacistickou minulost rakouského prezidenta Kurta Waldheima a věnoval se také možnosti navrácení Klimtových obrazů původním majitelům. I on sám se ve své rodině potýkal s nacistickou minulostí, před kterou se – na rozdíl od ostatních - nesnažil utíkat.