čtvrtek 31. března 2016

Mlýn na mumie – Petr Stančík (kniha měsíce března roku 2016)

Mystický gastronomicko pornografický thriller, tak zní anotace vítězné knihy v kategorii próza za rok 2015 v soutěži Magnesia litera. Mlýn na mumie je dekadentní detektivkou, magicko-groteskním výletem do devatenáctého století, kdy se schylovalo k rakousko-pruské válce u Hradce Králové, brakovým thrillerem stejně jako erudovaným kukátkem do obrozeneckého hnutí. Poživačný komisař Durman se vydává po stopách tajemného vraha poštovních doručovatelů, a u toho si vždy udělá čas na dobré pivo, chutnou krmi a návštěvu věhlasného vykřičeného domu Jeruzalém. Právě popisy Durmanových gourmetských i sexuálních zážitků se zvláštně klidnou pravidelností protínají jinak strhující tempo vyšetřování obskurních vražd nesoucích znaky rituálních praktik. Stančík se s nepopiratelnou chutí pouští do přehlídky Durmanova jídelníčku a specialit jako po cikánsku pečených ježků, delikátních netopýrů, plněném jehněčím srdíčku, kvíčal pečených po gaskoňsku nebo vykostěných vepřových ocásků nadívaných husími jazýčky.

Stančík projevuje velkou znalost historických reálií a umně ji skládá do atraktivního pozadí, v němž se mihne Neruda, Smetana nebo Tyrš a ve vzduchu visí postupný zánik monarchie. Na druhou stranu si autor zcela volně odskočí k fantastickým motivům, jako k teleportaci a mluvící mandragoře. Pro Stančíka neexistují hranice, s čímž se ne každý čtenář vyrovná, ale právě díky tomu vzniká originální koktejl humoru, grotesky, dekadence, vysokého a nízkého.  K tomu všemu se připojuje krásná práce s jazykem, která čtenáře oblaží výrazy jako laločnatý, autarkický nebo moudí. Tempo příběhu nedovolí knihu odložit a každá - tak akorát dlouhá – kapitola s originálním názvem (Braniboři v Češkách, Bábovka v bordelu, Jemně uzená panda, Velké železniční štěstí) vybízí k dalšímu čtení. Mně osobně nejvíce pobavilo poučné hrabošení v zastavárně Mandelbluta (Hrobeček mrtvého bodu) nebo zimní honička k tajemné mohyle (Rozhovor mrtvým jazykem). Každá kapitola je navíc uvozena výňatkem z knih fiktivního řádu Ordo Novis Ordinis. K nejvýstižnějším patří například tyto citáty: „když si psi očichávají zadky, nemohou lhát. Lidská řeč je neuvěřitelně sofistikovaný nástroj k zakrytí toho, co si doopravdy myslíme“; „protože je člověk jediný tvor, který si uvědomuje konečnost svého bytí na tomto světě, je také jediný, komu lze prodat životní pojištění“ nebo „víno bez sudu se rozteče. Sud bez vína se rozeschne. – Takové moudro může znamenat cokoliv. Použij ho vždy, když nevíš, co říci“.
Čím jsou Stančíkovi fantastické motivy fantastičtější, zejména v druhé polovině knihy, tím méně drží příběh pohromadě a nakonec i samotný název souvisí s něčím zcela podružným. Autor si s gustem pohrává se čtenářem a testuje jeho výdrž. Mě osobně příběh bavil do poslední kapitoly, ale přece jen bych vytkla epizodu na myslotoči, která v pečlivě vybudovaném příběhu působí nevyhnutelně jako deus ex machina
Stančíkova kniha je svěžím závanem v české literatuře, od začátku do konce je zábavná a poetikou hodně připomíná filmy Oldřicha Lipského, Durman je takovým Nickem Carterem říznutým komisařem Ledvinou v příběhu s hvězdičkou. 
Durman dvojitému doktorovi Ohrobcovi poděkoval, rozloučil se a s úlevou vyšel z hnusně zamřelého ovzduší pitevny na čerstvý chladný vzduch. Krátkou procházkou došel k zastavárně Mojše Mandelbluta, sídlící v prastaré dřevěné boudě na Dobytčím trhu, hned naproti jezuitskému kostelu svátého Ignáce z Loyoly. Bouda zde stála patrně od dob, kdy tu Otec vlasti blahé paměti dával vystavovat poklady Svaté říše římské, a byla tak rozklížená, červotočem prolezlá a práchnivá, že v noci zeleně světélkovala a pohromadě ji držel snad jen hutný pach slanečků, jímž po dlouhá staletí trpělivě nasakovala.“

Stančík, Petr. Mlýn na mumie. Brno : 2014, Druhé město. Strana 61.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)