sobota 25. června 2016

Sochař – Scott McCloud

Scott McCloud proslul jako teoretik komiksu. Jeho kniha Jak rozumět komiksu (1993) patří i více než po dvaceti letech k tomu nejlepšímu, co originálně, zábavně a nadčasově shrnuje zákony komiksu. U Sochaře, pětiset stránkového komiksu vznikajícího téměř pět let, se autor přesunul od teorie k praxi a vytvořil román o moderním faustovském mýtu.

Hlavním hrdinou je David Smith, mladý sochař, který byl kdysi na výsluní uměleckého světa, ale jeho sláva uvadla a jeho sochy se neprodávají. Zoufalý mladík potkává ducha svého strýce Harryho, který mu nabídne obchod. Na otázku, co by dal za umění, mladík odpoví, že jeho život. Strýc Harry tedy výměnou za Davidův život, umělci poskytne na 200 dní výjimečnou schopnost -  tvořit sochy holýma rukama z jakéhokoli materiálu. Davidovi zbývá 200 dní života, na to aby vytvořil své velké dílo, ale jeho cesta se zkříží s dívkou Meg, do které se zamiluje.
Sochař byl očekávaným dílem, velké ambice naznačoval rozsah díla i jeho téma. A mohlo by se zdát, že očekáváním komiks dostál, protože ve čtenářských žebříčcích dosahuje nadprůměrného hodnocení. Dle mého názoru, si však tento komiks zaslouží hodnocení rozhodně střízlivější, protože se nejedná o žádné originální veledílo.

David Smith je zamindrákovaný umělec, který není schopný překročit svůj stín a bere se k smrti vážně. Očividně nedospěl k takovému stupni duševní vyspělosti, aby si uvědomil, že hodnotu svým sochám dává on a nikoli jeho okolní (rádoby) umělecký svět. Nesympatický hrdina na jednu stranu chce dávat svůj život za umění, ale jak vidíme, plete si umění s uznáním a prodejností jeho soch. Typické bolístky uměleckého světa a jejich odvržených dětí - „zneuznaných“ umělců, tady byly už tolikrát a v tolika zpracováních, že by v tom originalitu těžko mohl někdo hledat. Hlavnímu hrdinovi absentuje jakýkoli náhled, nedej bože i smysl pro humor. Neustále se plácá ve svém dosti zvadlém egu, když potkává Meg. Ano, setkání s Meg, která hraje anděla v pouliční umělecké performance, jehož se David stane nečekaně součástí, považuji za velké scenáristické zatmění. Zřejmě chtěl autor udělat jejich setkání originální a bombastické, na mě však zapůsobilo asi jako „vichrzhor“. Komiks podle mého názoru není kompaktní, snaží se nakousávat spoustu témat, které však nepůsobí „umělecky nedořečeně“, ale vykonstruovaně. Ztráta Davidovy rodiny má zřejmě zapůsobit větší soucit a souznění s hrdinou, podle mého názoru tam tato linka vůbec být nemusela. Obecně mi asi vadilo, že tento komiks je protkán neuvěřitelným množství klišé, které už tady byly a v mnohem působivějším a originálním provedením. Harry jako smrt, s níž David hraje šachy, ubrečený nedoceněný umělec, bombastické sochy, aby bylo každému jasné, jak je ten náš život nešťastný a vyprázdněný, ale za lásku stojí za to žít…


Autor se snažil o velké dílo, jak rozsahem, tak tématem, ale mně to zkrátka nefungovalo, vše působilo až příliš sterilně, neoriginálně, vážně… Sama Meg je rozporuplná postava, spíše modla a ikona, než žena, podivný objekt hry „kdo řekne první, miluji tě“. Davidových posledních 200 dní je vlastně skoro stejných jako v jeho běžném životě, nic převratného se ani nestane, žádné katarze, nic,… jen úleva, že jste to dočetli.  Co se týče kresby, působila na mě opět sterilně a komisně. Výrazový rejstřík postav byl značně omezený, v podstatě byly buď vážné, nebo po sobě exaltovaně křičely. Komiksový styl Scotta McClouda je podobný jako třeba u Craiga Thompsona, ale jeho Pod dekou vyniká tím, co Sochař postrádá - lehkost, upřímnost a originalitu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)