čtvrtek 26. ledna 2017

Rybí krev – Jiří Hájíček

Rybí krev podobně jako Selský baroko čtenáře zavádí na jihočeský venkov – nyní na přelomu 80. a 90. let, děj je z velké části retrospektivní. Hlavní hrdinka Hana se po patnácti letech v cizině vrací domů, aby mohla uzavřít staré záležitosti z minulosti. V ruce třímá seznam osob, s nimiž se chce setkat, ale jak brzy zjistí, jsou tato setkání obtížnější, než si myslela.

Vracíme se do minulosti na jihočeskou vesnici, kde žije Hana - dospívající dívka, která touží po klidném životě na venkově se svým přítelem z dětství. Její představy o budoucím životě významně naruší zpráva o tom, že má vesnice společně s jinými ustoupit výstavbě přehrady, která bude ochlazovat jadernou elektrárnu Temelín. Právě boj o záchranu obce pro Hanu znamená přechod z dětství do dospělosti, dobu, kdy naváže nový vztah, ale zradí kamarádku, dobu kdy bojuje i za práva ostatních, ale rozpadají se vztahy v její vlastní rodině. Právě vztah otce se synem i nevyřešené otazníky z minulosti způsobují v rodině velké napětí. Neodvratná likvidace obce a záhadné úmrtí strýce dokresluje už tak pochmurnou náladu v rodině, která vygraduje odchodem bratra Honzy. 

Hana se společně s přítelem Petrem zasazuje za zachování vesnice, ale často naráží na odpor nejen cizích lidí, ale také vlastní rodiny. Poté, co její otec s matkou dostanou náhradní byt ve městě, se Hana odmítá odstěhovat a začne žít v chalupě u Petra, která je však také v budoucnosti určena ke stržení. Hanin život se zcela soustředí na boj nikoli s větrnými mlýny ale s atomovou elektrárnou, až zapomene žít vlastní život, který se nevyhnutelně začíná rozpadat.


Rybí krev je výjimečný román, je mnohem propracovanější než Selský baroko a na pozadí nedávné historie výstavby Temelína sleduje mikro historii jedné rodiny. Vyprávění mladé dívky střídající se s vyprávěním jejího čtyřicetiletého já, toužícího po uzavření staré historie, je bolestné a velmi sugestivní. Hana je silná hrdinka a její neústupnost a snaha hájit svůj hrad do poslední chvíle, je fascinující. Svým způsobem je hlavní hrdinka rozpolcena mezi dva světy, mezi světem tehdy a teď, které jako by patřily odděleným osobám. V Hanině mladistvém odhodlání je idealismus, upřímnost a čistota, která jako by už skeptickým dospělým kolem scházela. Proto je v jejím boji cosi dojemného. Představy o ideálním životě se Haně rozplynuly, ale ani náhradní scénář jí zrovna nevychází tak, jak by si přála.

Polozatopení rodné vesnice i ztráta domova je tragická a dokazuje, že vědecký pokrok a modernita jsou často vykoupeny lidským neštěstím a nenahraditelnými ztrátami. V románu se silně ozývá historická křivda, která se projevuje už u otce, který byl se svými rodiči vysídlen kvůli procesům z padesátých let. Nenaplnění vlastních snů si projektuje do syna, který ale touží jít vlastní cestou. Právě scéna, kdy se Hana loučí se svým bratrem, patří k těm opravdu nejsilnějším v celém románu. Propletené rodinné i kamarádské vztahy román povyšují na něco víc než prostý boj proti atomové energii, proměňují jej na opravdový lidský příběh, který je dojemný i surový zároveň. Ztráta domova, marné ohlížení se za minulostí, přechod z dětství do dospělosti, to jsou univerzální témata, v nichž se čtenáři budou zrcadlit možná jeho vlastní vzpomínky. Podle mého názoru nejlepší Hájíčkův román.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)