Geniální přítelkyně – Elena Ferrante
Málokterou knihu v poslední době
provázely tak nadšené recenze jako Geniální
přítelkyně Eleny Ferrante - první díl její neapolské tetralogie. Knihy
Eleny Ferrante jsou v současnosti nejprodávanější italskou literaturou v Americe
a nadšeně je doporučuje i herec James Franco, v Itálii se po 225 týdnů
drží na předních příčkách prodejnosti a ovace sklízí po celém světě. Atraktivitu
knih Eleny Ferrante jistě zvýšil i tajemný příběh o identitě autorky (či
autora). Sečteno podrženo, od této knihy jsem čekala hodně a musela jsem si ji
půjčit. A protože nemám ráda takové vychvalovací mánie, přistupovala jsem k ní
spíš ostražitě.
Geniální přítelkyně nejsou
špatné, jsou vlastně nadprůměrně dobré, ale. Ale musíte přežít prvních 150 stran.
Ano, nebýt všech těch nadšených recenzí, asi bych s knihou nebyla tak
trpělivá. Když se ale prokoušete pozvolným začátkem, něco se zlomí a knížka najednou
dostane spád. Vypravěčkou je Elena, která jako dospělá žena vzpomíná na své
dospívání v neapolské čtvrti v 50. letech a především na svoji
kamarádku Lilu. Komplikovaný vztah dívek se vyvíjí na pozadí drsné neapolské čtvrti
plné násilí a lidských vášní. I přesto, že je Elenina rodina chudá, dívka
studuje, což je Lile zapovězeno. Zatímco Elena dře ve škole, Lila se vše učí
sama s geniální lehkostí, kterou se Eleně nedaří překonat. Dívky jsou
spojeny těsným poutem, které je často spíše soupeřením než kamarádstvím. Jejich zvláštní vztah sledujeme na pozadí
prvních lásek, odmítnutí i vynucených zasnoubení. Prostředí rodiny i neapolské
čtvrti je líčeno nepřikrášleně a často velmi naturalisticky. Dívky začínají
poznávat „svět, který byl před nimi“ a s ním i dozvuky fašismu a poválečné
chudoby, ale také vliv neapolské camorry.
Geniální přítelkyně mi v mnohém
připomněly italské neorealistické filmy – onu pestrou směs lidských vášní a
osudů, na jedné straně něžnost a nostalgii, a na straně druhé drsnou realitu a
brutalitu. A já příliš neorealistické filmy nevyhledávám, možná právě kvůli
tomu exaltovanému lidskému hemžení, živelnosti a násilí. Do poloviny knihy jsem
byla přesvědčena, že Elena Ferrante hovoří sice zajímavým literárním jazykem,
ale ne ke mně. Od druhé poloviny se můj názor sice změnil, ale pořád si
nemyslím, že to je kniha, kterou bych musela všem doporučovat. Jsem každopádně
zvědavá na pokračování a na to, jak se můj názor na celou tetralogii vyvine.
Hon za totožností autora či
autorky moc nechápu, protože věřím, že dobré (a nejen) literární dílo obstojí
samo o sobě. I když dnešní doba skromnosti a anonymitě nepřeje, je dobré si
uvědomit, že rozhodnutí nevstoupit v mediální známost by mělo být
respektováno. Teda pokud se ovšem nejedná o další chytrý marketingový tah…
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)