Geniální přítelkyně – Elena Ferrante

Málokterou knihu v poslední době provázely tak nadšené recenze jako Geniální přítelkyně Eleny Ferrante - první díl její neapolské tetralogie. Knihy Eleny Ferrante jsou v současnosti nejprodávanější italskou literaturou v Americe a nadšeně je doporučuje i herec James Franco, v Itálii se po 225 týdnů drží na předních příčkách prodejnosti a ovace sklízí po celém světě. Atraktivitu knih Eleny Ferrante jistě zvýšil i tajemný příběh o identitě autorky (či autora). Sečteno podrženo, od této knihy jsem čekala hodně a musela jsem si ji půjčit. A protože nemám ráda takové vychvalovací mánie, přistupovala jsem k ní spíš ostražitě.

Geniální přítelkyně nejsou špatné, jsou vlastně nadprůměrně dobré, ale. Ale musíte přežít prvních 150 stran. Ano, nebýt všech těch nadšených recenzí, asi bych s knihou nebyla tak trpělivá. Když se ale prokoušete pozvolným začátkem, něco se zlomí a knížka najednou dostane spád. Vypravěčkou je Elena, která jako dospělá žena vzpomíná na své dospívání v neapolské čtvrti v 50. letech a především na svoji kamarádku Lilu. Komplikovaný vztah dívek se vyvíjí na pozadí drsné neapolské čtvrti plné násilí a lidských vášní. I přesto, že je Elenina rodina chudá, dívka studuje, což je Lile zapovězeno. Zatímco Elena dře ve škole, Lila se vše učí sama s geniální lehkostí, kterou se Eleně nedaří překonat. Dívky jsou spojeny těsným poutem, které je často spíše soupeřením než kamarádstvím.  Jejich zvláštní vztah sledujeme na pozadí prvních lásek, odmítnutí i vynucených zasnoubení. Prostředí rodiny i neapolské čtvrti je líčeno nepřikrášleně a často velmi naturalisticky. Dívky začínají poznávat „svět, který byl před nimi“ a s ním i dozvuky fašismu a poválečné chudoby, ale také vliv neapolské camorry.

Geniální přítelkyně mi v mnohém připomněly italské neorealistické filmy – onu pestrou směs lidských vášní a osudů, na jedné straně něžnost a nostalgii, a na straně druhé drsnou realitu a brutalitu. A já příliš neorealistické filmy nevyhledávám, možná právě kvůli tomu exaltovanému lidskému hemžení, živelnosti a násilí. Do poloviny knihy jsem byla přesvědčena, že Elena Ferrante hovoří sice zajímavým literárním jazykem, ale ne ke mně. Od druhé poloviny se můj názor sice změnil, ale pořád si nemyslím, že to je kniha, kterou bych musela všem doporučovat. Jsem každopádně zvědavá na pokračování a na to, jak se můj názor na celou tetralogii vyvine.

Hon za totožností autora či autorky moc nechápu, protože věřím, že dobré (a nejen) literární dílo obstojí samo o sobě. I když dnešní doba skromnosti a anonymitě nepřeje, je dobré si uvědomit, že rozhodnutí nevstoupit v mediální známost by mělo být respektováno. Teda pokud se ovšem nejedná o další chytrý marketingový tah…   


Komentáře