pondělí 1. května 2017

Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevičová

Kniha Zinkoví chlapci poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším skomírajícím Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení. Román sestávající se (nejen) z rozhovorů veteránů Afgánské války odhaloval nesmyslnost válečného konfliktu, snahu o zamlčování historických faktů i traumata přeživších vojáků. Název knihy odkazuje k faktu, že do této války byli posíláni především osmnáctiletí dvacetiletí mladíci a k zinkovým rakvím, v nichž byla těla mrtvých vojáků vracena do Sovětského svazu.

Válka v Afganistánu probíhala 10 let (1979 až 1989) a její neúspěšný konec byl jedním z faktorů, který předznamenal pád komunistického režimu. Ruské trauma z Afgánské války je srovnatelné s americkým vystřízlivěním ve Vietnamu. Během tzv. Saurové revoluce (nebo také Dubnové revoluce) byla v Afganistánu roce 1979 vyvražděna prezidentova rodina. K moci se dostala komunistická strana, která požádala o pomoc Sovětský svaz. Ten pak společně s afgánskou komunistickou vládou bojoval proti muslimské opozici mudžahedínů, kteří byli finančně podporování USA, Velkou Británií, Saudskou Arábií ad.   

Sama Alexijevičová Afganistán navštívila, ale její dojmy nejsou v knize dominantní. Hlavními jsou v knize výpovědi vojáků, zdravotníků, úředníků, tlumočníků, ale i matek, jejíchž synové se nevrátili. Alexijevičová konflikt nijak nevysvětluje, nesoudí a vystupuje pouze jako prostředník. Autorčin hlas je upozaděn ve jménu „románu hlasů“. Jednotlivé výpovědi jsou velmi emotivní a zrcadlí se v nich nejen sovětské dějiny, ale i úvahy nad smyslem a hodnotou lidského života. Mezi řádky se v nich čtenář dozvídá o sovětské propagandě, vlastenecké výchově opěvující válku, šikaně mezi vojáky, předpotopní výbavě sovětské armády i nesmyslnosti válečného konfliktu.

Říkají nám „afgánci“. Je to cizí název. Je jako znamení. Cejch. Nejsme jako všichni ostatní. Jsme jiní. Jací? Nevím vlastně, kdo jsem: jestli hrdina nebo hlupák, na kterého si musí ukazovat prstem? A možná, že jsem zločinec? Už se o tom mluví, že to byla politická chyba. Dnes se o tom mluví potichu, zítra to bude hlasitěji. Jenže já tam nechal krev… Svou… I cizí… Dávali nám vyznamenání, která nenosíme… Ještě je budeme vracet… Vyznamenání, která jsme získali čestně v nečestné válce. Zvou nás, abychom přišli promluvit do škol. Ale o čem mám vyprávět? O bojových akcích… O tom, jak jsem poprvé zabil. O tom, jak se doteď bojím tmy, a když něco spadne, že sebou trhnu… O tom, jak jsme brali zajatce, ale k pluku jsme se nedovedli… Ne vždycky (Mlčí.) Za půldruhého roku jsme neviděli jediného dušmana živého, jenom mrtvé. Měl bych mluvit o sbírkách sušených lidských uší? O válečných trofejích… Těmi se chlubili… Nebo o klišlacích po dělostřelecké palbě, které už nevypadaly jako vesnice, ale jako rozrytá pole? Jestlipak o tom chtějí v našich školách slyšet?“ (strana 36)


Válka v Afganistánu byla v myslích většiny obyvatel vydávána za spřátelenou pomoc afgánskému lidu. Přeživší vojáci nesměli o svých zážitcích mluvit a odhalovat pravdu o tom, že v Afganistánu se nestavěli nemocnice a nesázeli stromy, ale krvavě zda bojovali mladíci bez adekvátní výzbroje a často i bez řádného výcviku. Mnozí hovořili o tom, že se neměli do čeho obléct, jedli 20 let staré konzervy a neměli moderní výzbroj, zato se však nezapomínalo na nesmyslné hodiny politické propagandy a vyznamenání:

Povolali mě v osmdesátém prvním. Válka už trvala dva roky, ale my v civilu jsem o ní nic moc nevěděli a ani nijak zvlášť nemluvili. V naší rodině se to bralo tak, že když tam jednou vláda posílá vojska, tak to znamená, že je to potřeba. Tak uvažoval můj otec, ale i sousedi. Nevzpomínám si, že by to někdo viděl jinak. Ani ženy neplakaly, všechno to bylo tehdy daleko a nevypadalo to hrozivě. Je to válka, není to válka, a jestli je, tak nějaká divná, bez padlých a bez zajatců. Zinkové rakve tehdy ještě nikdo neznal. Teprve později jsme se dozvěděli, že do města už rakve přiváželi, ale pohřbívali se potají, v noci, a na náhrobní desky napsali „zemřel“, nikoli „padl“. A nikdo si nepoložil otázku, čím to, že nám najednou v armádě začali umírat devatenáctiletí kluci. (…) V novinách psali, že naši vojáci budují mosty, vysazují aleje přátelství a naši lékaři léči afgánské ženy a děti.“ (strana 33)      

Zinkoví chlapci jsou silným zážitkem, protože se nejedná o beletrii se smyšleným příběhem, ale o reálné výpovědi skutečných svědků války. Často si tak čtenář bude připadat nepatřičně, jako voyeur cizího neštěstí, s čímž musela autorka sama nejednou bojovat. Ale díky její úporné snaze zaznamenat pro budoucnost často bolestné a traumatizující zážitky přeživších Afgánskou válku, přispěla k zachování skutečné historie rudého člověka, na němž svými knihami celoživotně pracuje. Afgánská válka není pouhým heslem z encyklopedie, dějinnou událostí, ale stojí za ní tisíce příběhů o padlých i přeživších. A právě nasloucháním těmto příběhům můžeme pochopit nejen nesmyslnost afgánské války, ale vážit si lidského života a mít úctu k válečným veteránům. Co může být silnějšího, než když se voják svěřuje s tím, jaké to je, účastnit se poprvé válečné operace, zabíjet a vnitřně umírat?

Poprvé jednáte jak ve snu: běžíte, někoho táhnete, střílíte, ale nic z toho si nepamatujete, po bitvě nejste schopni říct jediné slovo. Všechno jako by bylo za sklem… Za dešťovou clonou… Jako když se vám zdá zlý sen. Zděšením se probouzíte, ale nemůžete si na nic vzpomenout. Aby člověk zakusil hrůzu, vypadá to, že si ji musí zapamatovat, zvyknout si na ni. Během dvou týdnů z toho původního ve vás nezbude vůbec nic, jen vaše jméno. Už to nejste vy, ale docela jiný člověk. Myslím, že to tak bude… Zřejmě je to tak… A ten jiný člověk… Ten se při pohledu na zabitého už neděsí a klidně nebo rozmrzele přemýšlí o tom, jak ho ponese dolů ze skály nebo ho v horku potáhne několik kilometrů. Nic si nepředstavuje… A už ví, jak ve vedru páchnou vyvrhnuté vnitřnosti a jak nejde vyprat zápach lidských výkalů a krve. Představivost? Ta utichá. Co vidíte: ve špinavé louži roztaveného kovu cení zuby ohořelé lebky. Jako by tu před pár hodinami, když umírali, nekřičeli, ale smáli se. Všechno je náhle tak obyčejné… Prosté… Vidíte zabitého a cítíte ostré, vzrušující napětí: mě nezabili! Děje se to tak rychle… Takový obrat… Velice rychlý. Děje se to všem.“ (strana 34)

Závěr knihy je věnován soudnímu procesu s autorkou ohledně zveřejněné výpovědi matky padlého vojáka a výpovědi bývalého vojína. Autorka i zde nechává na čtenáři, aby si udělal závěr sám: je možné jednou učiněné svědectví měnit? Může být vyřčená pravda příliš silná? Kdo se podílel na afgánské lži a kdo je za ni vinen? Proč je kniha Světlany Alexijevičové nepohodlnou a v rozporu s oficiální doktrínou? Může autorka psát o hrůze války, může se matka zastat svého syna, může se veterán zastat svého kamaráda? Jsou Zinkoví chlapci dokumentárním románem? Má autorská práva k takovému dílu autorka nebo hrdinové líčených událostí? Může autorka měnit jména a příjmení hrdinů? A konečně, může být autorka pohnána k soudu za zveřejnění textu z knihy jen proto, že těm, kteří k ní poskytli ústní materiál, se nakonec nelíbí?

Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout.

A vidíte, budu mluvit jen o sobě, i já jsem upřímně věřil, že jurta je horší než čtyřpatrový dům, že nemít záchodovou mísu je nekulturní. A že my je těmi záchodovými mísami zavalíme a postavíme tam kamenné domy. Že je naučíme řídit traktor. Přivezli jsme jim stoly do pracoven, karafy na vodu a rudé ubrusy pro oficiální zasedání a taky tisíce portrétů Marxe, Engelse a Lenina. Visely se všech pracovnách, nad hlavou každého ředitele. Přivezli jsme jim černé ředitelské volhy. A naše traktory a chovné býčky. Vesničané (dechkani) si nechtěli brát půdu, kterou dostali, protože ta patří Alláhovi a člověk ji nemůže ani darovat, ani si ji vzít. Jako z jiného vesmíru na nás zíraly proražené lebky mešit…
Nikdy nezjistíme, jak se na svět dívá mravenec. Přečtěte si o tom u Engelse. A taky u orientalisty Spenserova: „Afganistán si nemůžete koupit, jedině ho vykoupit.“ Po ránu jsem si zapálil cigaretu a vidím, na popelníku sedí ještěrka, maličká jako chroust. Vrátil jsem se za pár dnů a ta ještěrka seděla na popelníku ve stejné póze, dokonce ani hlavičkou ještě nepohnula. Došlo mi, že tohle je Východ. Zatímco já desetkrát zmizím a vstanu z mrtvých, padnu a zvednu se, ona ani nestihne otočit svou miniaturní hlavičkou. Podle jejich kalendáře se píše rok tisíc tři sta šedesát jedna…“ (strana 53)   


Alexijevičová, Světlana. Zinkoví chlapci. Praha : Pistorius a Olšanská, 2016. 


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)