Zinkoví chlapci – Světlana Alexijevičová
Kniha Zinkoví chlapci poprvé vyšla v roce 1989 a v tehdejším skomírajícím
Sovětském svazu způsobila velké pozdvižení. Román sestávající se (nejen) z rozhovorů
veteránů Afgánské války odhaloval nesmyslnost válečného konfliktu, snahu o
zamlčování historických faktů i traumata přeživších vojáků. Název knihy
odkazuje k faktu, že do této války byli posíláni především osmnáctiletí dvacetiletí
mladíci a k zinkovým rakvím, v nichž byla těla mrtvých vojáků vracena
do Sovětského svazu.
Válka v Afganistánu probíhala
10 let (1979 až 1989) a její neúspěšný konec byl jedním z faktorů, který předznamenal
pád komunistického režimu. Ruské trauma z Afgánské války je srovnatelné s americkým
vystřízlivěním ve Vietnamu. Během tzv. Saurové revoluce (nebo také Dubnové
revoluce) byla v Afganistánu roce 1979 vyvražděna prezidentova rodina. K moci
se dostala komunistická strana, která požádala o pomoc Sovětský svaz. Ten pak
společně s afgánskou komunistickou vládou bojoval proti muslimské opozici
mudžahedínů, kteří byli finančně podporování USA, Velkou Británií, Saudskou
Arábií ad.
Sama Alexijevičová Afganistán
navštívila, ale její dojmy nejsou v knize dominantní. Hlavními jsou v knize
výpovědi vojáků, zdravotníků, úředníků, tlumočníků, ale i matek, jejíchž synové
se nevrátili. Alexijevičová konflikt nijak nevysvětluje, nesoudí a vystupuje pouze
jako prostředník. Autorčin hlas je upozaděn ve jménu „románu hlasů“. Jednotlivé
výpovědi jsou velmi emotivní a zrcadlí se v nich nejen sovětské dějiny,
ale i úvahy nad smyslem a hodnotou lidského života. Mezi řádky se v nich čtenář
dozvídá o sovětské propagandě, vlastenecké výchově opěvující válku, šikaně mezi
vojáky, předpotopní výbavě sovětské armády i nesmyslnosti válečného konfliktu.
„Říkají nám „afgánci“. Je to cizí název. Je jako znamení. Cejch. Nejsme
jako všichni ostatní. Jsme jiní. Jací? Nevím vlastně, kdo jsem: jestli hrdina
nebo hlupák, na kterého si musí ukazovat prstem? A možná, že jsem zločinec? Už
se o tom mluví, že to byla politická chyba. Dnes se o tom mluví potichu, zítra
to bude hlasitěji. Jenže já tam nechal krev… Svou… I cizí… Dávali nám
vyznamenání, která nenosíme… Ještě je budeme vracet… Vyznamenání, která jsme
získali čestně v nečestné válce. Zvou nás, abychom přišli promluvit do
škol. Ale o čem mám vyprávět? O bojových akcích… O tom, jak jsem poprvé zabil.
O tom, jak se doteď bojím tmy, a když něco spadne, že sebou trhnu… O tom, jak
jsme brali zajatce, ale k pluku jsme se nedovedli… Ne vždycky (Mlčí.) Za půldruhého roku jsme neviděli jediného
dušmana živého, jenom mrtvé. Měl bych mluvit o sbírkách sušených lidských uší?
O válečných trofejích… Těmi se chlubili… Nebo o klišlacích po dělostřelecké
palbě, které už nevypadaly jako vesnice, ale jako rozrytá pole? Jestlipak o tom
chtějí v našich školách slyšet?“ (strana 36)
Válka v Afganistánu byla v myslích
většiny obyvatel vydávána za spřátelenou pomoc afgánskému lidu. Přeživší vojáci
nesměli o svých zážitcích mluvit a odhalovat pravdu o tom, že v Afganistánu
se nestavěli nemocnice a nesázeli stromy, ale krvavě zda bojovali mladíci bez
adekvátní výzbroje a často i bez řádného výcviku. Mnozí hovořili o tom, že se
neměli do čeho obléct, jedli 20 let staré konzervy a neměli moderní výzbroj,
zato se však nezapomínalo na nesmyslné hodiny politické propagandy a
vyznamenání:
„Povolali mě v osmdesátém prvním. Válka už trvala dva roky, ale my
v civilu jsem o ní nic moc nevěděli a ani nijak zvlášť nemluvili. V naší
rodině se to bralo tak, že když tam jednou vláda posílá vojska, tak to znamená,
že je to potřeba. Tak uvažoval můj otec, ale i sousedi. Nevzpomínám si, že by
to někdo viděl jinak. Ani ženy neplakaly, všechno to bylo tehdy daleko a
nevypadalo to hrozivě. Je to válka, není to válka, a jestli je, tak nějaká
divná, bez padlých a bez zajatců. Zinkové rakve tehdy ještě nikdo neznal.
Teprve později jsme se dozvěděli, že do města už rakve přiváželi, ale
pohřbívali se potají, v noci, a na náhrobní desky napsali „zemřel“, nikoli „padl“. A nikdo si nepoložil otázku, čím to, že nám najednou v armádě začali
umírat devatenáctiletí kluci. (…) V novinách psali, že naši vojáci budují
mosty, vysazují aleje přátelství a naši lékaři léči afgánské ženy a děti.“
(strana 33)
Zinkoví chlapci jsou silným zážitkem, protože se nejedná o beletrii
se smyšleným příběhem, ale o reálné výpovědi skutečných svědků války.
Často si tak čtenář bude připadat nepatřičně, jako voyeur cizího neštěstí, s čímž
musela autorka sama nejednou bojovat. Ale díky její úporné snaze zaznamenat pro
budoucnost často bolestné a traumatizující zážitky přeživších Afgánskou válku,
přispěla k zachování skutečné historie rudého člověka, na němž svými
knihami celoživotně pracuje. Afgánská válka není pouhým heslem z encyklopedie,
dějinnou událostí, ale stojí za ní tisíce příběhů o padlých i přeživších. A
právě nasloucháním těmto příběhům můžeme pochopit nejen nesmyslnost afgánské války,
ale vážit si lidského života a mít úctu k válečným veteránům. Co může být silnějšího,
než když se voják svěřuje s tím, jaké to je, účastnit se poprvé válečné
operace, zabíjet a vnitřně umírat?
„Poprvé jednáte jak ve snu: běžíte, někoho táhnete, střílíte, ale nic z toho
si nepamatujete, po bitvě nejste schopni říct jediné slovo. Všechno jako by
bylo za sklem… Za dešťovou clonou… Jako když se vám zdá zlý sen. Zděšením se
probouzíte, ale nemůžete si na nic vzpomenout. Aby člověk zakusil hrůzu, vypadá
to, že si ji musí zapamatovat, zvyknout si na ni. Během dvou týdnů z toho původního
ve vás nezbude vůbec nic, jen vaše jméno. Už to nejste vy, ale docela jiný člověk.
Myslím, že to tak bude… Zřejmě je to tak… A ten jiný člověk… Ten se při pohledu
na zabitého už neděsí a klidně nebo rozmrzele přemýšlí o tom, jak ho ponese
dolů ze skály nebo ho v horku potáhne několik kilometrů. Nic si
nepředstavuje… A už ví, jak ve vedru páchnou vyvrhnuté vnitřnosti a jak nejde
vyprat zápach lidských výkalů a krve. Představivost? Ta utichá. Co vidíte: ve
špinavé louži roztaveného kovu cení zuby ohořelé lebky. Jako by tu před pár
hodinami, když umírali, nekřičeli, ale smáli se. Všechno je náhle tak obyčejné…
Prosté… Vidíte zabitého a cítíte ostré, vzrušující napětí: mě nezabili! Děje se
to tak rychle… Takový obrat… Velice rychlý. Děje se to všem.“ (strana 34)
Závěr knihy je věnován soudnímu
procesu s autorkou ohledně zveřejněné výpovědi matky padlého vojáka a
výpovědi bývalého vojína. Autorka i zde nechává na čtenáři, aby si udělal závěr
sám: je možné jednou učiněné svědectví měnit? Může být vyřčená pravda příliš
silná? Kdo se podílel na afgánské lži a kdo je za ni vinen? Proč je kniha
Světlany Alexijevičové nepohodlnou a v rozporu s oficiální doktrínou?
Může autorka psát o hrůze války, může se matka zastat svého syna, může se
veterán zastat svého kamaráda? Jsou Zinkoví
chlapci dokumentárním románem? Má autorská práva k takovému dílu
autorka nebo hrdinové líčených událostí? Může autorka měnit jména a příjmení hrdinů?
A konečně, může být autorka pohnána k soudu za zveřejnění textu z knihy
jen proto, že těm, kteří k ní poskytli ústní materiál, se nakonec nelíbí?
Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná
beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím
nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří
si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak
bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout.
„A vidíte, budu mluvit jen o sobě, i já jsem upřímně věřil, že jurta je
horší než čtyřpatrový dům, že nemít záchodovou mísu je nekulturní. A že my je
těmi záchodovými mísami zavalíme a postavíme tam kamenné domy. Že je naučíme
řídit traktor. Přivezli jsme jim stoly do pracoven, karafy na vodu a rudé
ubrusy pro oficiální zasedání a taky tisíce portrétů Marxe, Engelse a Lenina.
Visely se všech pracovnách, nad hlavou každého ředitele. Přivezli jsme jim
černé ředitelské volhy. A naše traktory a chovné býčky. Vesničané (dechkani) si
nechtěli brát půdu, kterou dostali, protože ta patří Alláhovi a člověk ji
nemůže ani darovat, ani si ji vzít. Jako z jiného vesmíru na nás zíraly
proražené lebky mešit…
Nikdy nezjistíme, jak se na svět dívá mravenec. Přečtěte si o tom u
Engelse. A taky u orientalisty Spenserova: „Afganistán si nemůžete koupit,
jedině ho vykoupit.“ Po ránu jsem si
zapálil cigaretu a vidím, na popelníku sedí ještěrka, maličká jako chroust.
Vrátil jsem se za pár dnů a ta ještěrka seděla na popelníku ve stejné póze,
dokonce ani hlavičkou ještě nepohnula. Došlo mi, že tohle je Východ. Zatímco já
desetkrát zmizím a vstanu z mrtvých, padnu a zvednu se, ona ani nestihne otočit
svou miniaturní hlavičkou. Podle jejich kalendáře se píše rok tisíc tři sta
šedesát jedna…“ (strana 53)
Alexijevičová, Světlana. Zinkoví
chlapci. Praha : Pistorius a Olšanská, 2016.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)