Divočina – Cheryl Strayedová

Když se v devadesátých letech šestadvacetiletá dívka jménem Cheryl Strayedová rozhodla projít část pacifické hřebenovky, netušila, že zážitky a zkušenosti z této cesty budou jednou podkladem pro knihu Divočina, která se stane americkým bestsellerem roku 2012, že podle ní bude natočen úspěšný film s Reese Witherspoonovou a podnítí tisíce lidí k pokoření 4200 km dlouhé cesty spojující Kanadu s Mexikem. Cheryl tehdy hnal jen jediný cíl, ukončit bolestné životní období a najít sebe sama. Divočina vychází z deníku autorky, který si během cesty psala a popisuje její přes 2000 km dlouho cestu z Mohavské pouště k Mostu bohů v Oregonu. Část cesty Cheryl musela vynechat (Sierra Nevada) kvůli sněhovým podmínkám.

Nejsilnějším motivem knihy je loučení se s matkou, která Cheryl zemřela velmi brzo. Ze vzpomínek vystupuje její neutěšené dětství, snaha o dokončení školy a pokřivený vztah k alkoholickému a násilnickému otci. V devatenácti letech se Cheryl vdává za svoji velkou lásku, na kterou ale není připravená a vztah končí bolestným rozvodem, od kterého už má Cheryl jen kousek k totálnímu rozpadu v podobě experimentování s drogami, promiskuitě a nechtěnému těhotenství. Je toho docela hodně na tak mladou holku, říkáte si? Ano je, ale je to osobní příběh a buď jej tedy čtenář se vším příjme nebo ne. To bude zřejmě i častá kritika mnoha čtenářů, protože očekávají buď popis Pacifické hřebenovky nebo tradiční cestopis. Divočina je ale hlavně osobní zpovědí Cheryl, která není hodná a spořádaná holka, ale v šestadvaceti je vlastně troska s velmi otevřeným vztahem k sexu s neznámými muži a neuspořádaným životem. Přesto je v hlavní hrdince dobrota a velké úsilí těžké životní období překonat, a to dělá knihu zajímavou. Čím víc Cheryl jde, čím více lidí poznává, čím více strádá, čím více cítí bolest, tím více se z ní odlupuje její stará schránka a rodí se nová.

Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.

Knize určitě prospěl i fakt, že autorka cestu podnikla v 90. letech, kdy cesta ještě nebyla tak proslavená a hrdinka se tak musela potýkat s problémy, které by dnes nejspíš vyřešil jediný telefonát mobilem. Autorka měla od cesty odstup a literárním zpracováním si naplnila svoje spisovatelské ambice, což dokládá i její vřelý vztah ke knihám, které během cesty přečetla. Osobně si ale myslím, že lepší knihu než Divočina, už autorka nenapíše, protože ta zaujala především svojí autenticitou.   

"Jak jsem pochopila, vesmír nikdy, vůbec nikdy nežertuje. Vezme si, cokoli chce, a zanic to nevrátí."

Strayedová, Cheryl. Divočina. Ikar, Praha 2013. Strana 269.