středa 26. července 2017

Všechno, co se povznáší, se musí setkat – Flannery O´Connorová

Flannery O´Connorová, královna jižanské literatury, se českému čtenáři konečně představuje v celé své kráse. Nakladatelství Argo ve své edici Jiný Jih vydalo její debutový román Moudrá krev (1952, recenze zde), povídkovou sbírku Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 1988) a konečně také posmrtně vydanou knihu povídek Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965). Povídku Pohodlí domova jsem již četla v překladu Jakuba Guziura v antologii Vypravěči amerického Jihu (recenze zde) a s chutí jsem si ji přečetla znova. I ostatní povídky jsou čisté literární potěšení - nekompromisní, nekonvenční, imaginativní a vybroušené do poslední věty.

Povídky mají leccos společného, ať už v rámci žánru jižanské literatury (témata rasové segregace, kazatelství, bílé chátry, atd.), jakož i motivy typické pro samu spisovatelku (neúplné rodinné vztahy, panovačné matky, moralistické lekce a černý humor). Doslov knihy nese název „neužívat vnitřně?“, já bych však v případě Flannery O´Connorové řekla: „užívejte s mírou“. Její povídky jsou výbušně koncentrované, symbolické a nikoho nešetří. První stejnojmenná povídka o povýšené matce, která by byla nejradši, kdyby otroctví nikdy nezrušili a jejím liberálním synovi, který si naschvál v autobuse sedne k černochovi, je Flannery O´Connorová ve své vrcholné kondici:

Bejvali na to líp, dokavaď byli otroci,“ řekla. Zasténal, když viděl, že je zase u svého tématu. Rozjela se po téhle koleji každých pár dní jako vlak po volné trati. Znal už na té dráze každou zastávku, každou výhybku a každou bažinu i přesný okamžik, kdy matka se svým konečným závěrem vjede majestátně do stanice: „Je to směšné. Není to prostě realistické. Mají se povznášet, to jistě, ale na své straně plotu.“


Panovačnými matkami se to v povídkách jen hemží, jistě zásluhou autorčiny vlastní matky, u které Flannery dožívala poslední léta svého života (zemřela v 39 letech na lupus). Děti, často introvertní synové, jsou ovládáni matkami a nedočkají se žádného zadostiučinění, naopak ze svých zamýšlených plánů vycházejí naprázdno (Pohodlí domova, Vytrvalé mrazení). Matky se domnívají, že pro své děti dělají to nejlepší („jejím zákonem bylo sebeobětování pro syna, když nejdřív sama vyvolala nutnost takového sebeobětování tím, jak beznadějně všechno pomotala“), ale jejich destruktivní láska a konzervativní (a často i rasistické) názory, nemohou u dětí obstát. Právě ony se povyšují nad všechny ostatní, ač jsou samy nejmalichernější (a půjdou k božímu soudu poslední, jak se paní Turpinová přesvědčí v povídce Zjevení).

Obdobným tématem je přehnaná dobročinnost, jako třeba v povídce Pohodlí domova, v níž matka vykolejí svého syna tím, když mu domů přivede mladou delikventku, která očividně o žádnou dobročinnost nestojí. Ještě více je toto téma přítomno v povídce Chromí vejdou jako první, v níž se otec rozhodne napravit černého kluka z polepšovny a jeho úkol ho pohltí natolik, že zapomene na vlastního syna. Flannery OConnorová je sžíravá a na žádné z postav nezůstane niť suchá, přesto každou z nich dokáže dokonale vystihnout obvykle v její přízemnosti a špatnosti. Čtenář se s žádnou postavou neztotožní, stačí však sledovat tu černohumornou grotesku a užívat si autorčinu absolutní tvůrčí svobodu. Povídky často končí tragicky, jaksi přeexponovaně, ale nemyslím, že by to bylo na závadu. Všichni přece víme, že Flannery OConnorová se kvůli koncům nečte.

Povídky Flannery O´Connorové zkrátka nejsou žádné kafíčko, leda tak espresso, nebo spíš pěkně silné ristretto. Usrkávejte pomalu a nenechte si tuhle fascinující autorku ujít!



Citace:
O´Connorová, Flannery. Všechno, co se povznáší, se musí setkat. Praha : Argo, 2013. Strany 10 a 14

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)