středa 23. srpna 2017

Století moudrosti – Caroline Stoessingerová

Alice Herz Sommerová, přezdívaná také jako Pianistka z Terezína, nejstarší Češka, která přežila holokaust, zemřela v roce 2014 v 111 letech. Společně s ní se k nejstarším přeživším holocaustu řadil také Yisrael Kristal, který zemřel letos ve 114 letech. Alice Herz Sommerová prožila celé 20. století a její rané vzpomínky jsou věnované Praze, objevování hudby a okruhu přátel rodiny, mezi něž se řadily takové osobnosti jako Franz Kafka, Rilke, Gustav Mahler nebo Sigmund Freud. V pěti letech se začala věnovat hře na klavír, její celoživotní lásce, která jí doslova zachránila život. Se sílícími protižidovskými náladami se rodina přesunula do emigrace, avšak Alice s manželem a synem Raphaelem (slavným violoncellistou) zůstala kvůli nemocné matce. V Terezíně se Alice věnovala hře na klavír a její syn hrál v pohádkové opeře Brundibár, manžela a matku zda bohužel ztratila. Po válce emigrovala se svým synem do Palestiny, kde učila na akademii a spřátelila se mimo jiné s tehdejší premiérkou Goldou Meirovou. Byla přítomna procesu s Adolfem Eichmannem. Po více než 37 letech v Jeruzalémě se přestěhovala za svým synem do Londýna, kde žila skromným životem v malém bytě. Syn jí zemřel při koncertním turné v Izraeli a zůstala po něm žena se dvěma dětmi.


Alice Herz Sommerová i přes traumata, která zažila a přátele, které ztratila, nepřestala být optimistkou a neustále se vzdělávala. Ještě v 90-ti letech docházela na univerzitu třetího věku a studovala filozofii a dějiny umění. Milovala hru na klavír a o hudbě se vyjadřovala jako o prvním ze všech umění. Hudba pro ni byla vším a provázela ji celý život, na klavír hrála až do své smrti každý den 3 hodiny (v pozdějším věku jí ale sužovalo revma). Klavír utichl jen v době, kdy jí zemřel syn. Alice Herz Sommerová mluvila německy, anglicky, hebrejsky a výborně česky. Do České republiky se nechtěla vrátit a oživovat si bolestné vzpomínky. Její život byl inspirativní a působila neuvěřitelně vitálně. Její optimismus by jí mohlo závidět mnoho lidí. Nejlepší je se o tom přesvědčit například z tohoto dílu Reportérů ČT před 10 lety:


Co se týče samotné knihy, musím být trochu kritická. V žádném případě se to netýká samotné osobnosti Alice Herz Sommerové a jejích zážitků. Oceňuji, že někdo seznámil čtenáře z různých koutů světa s touto výjimečnou osobností, která si pozornost nezaslouží jen kvůli tomu, že přežila spolu se 130 lidmi Terezín, ale především pro její životní postoj a energii, kterou byla díky své hudbě schopná dále předávat. Kniha je prodchnuta různými citáty a rovněž úvodní báseň od Whittiera je výstižná. Autorka Caroline Stoessingerová je však v první řadě klavíristkou a už ne tak zdatnou spisovatelkou. Vyprávění mi někdy přišlo vágní, klouzající po povrchu, přestože potenciál v osobě Alice Herz Sommerové byl opravdu mimořádný. Uvítala bych, kdyby byl věnován větší prostor pro Alicinu výpověď, jejím myšlenkám o životě, mládí i stáří,… místo rozvláčného vysvětlování historických souvislostí. Objevila jsem pár překlepů, včetně informace o tom, že Spinoza žil před 2000 lety. Autorka někdy zvláštně bagatelizuje a na Čechy se dívá pomalu jako na divá zvířata, která se vyhnáním Němců rovnají nacistům v holocaustu. Rovněž zmínka o zálibě českých mužů v milenkách mě dost pobavila. Když knihu hodnotím v rámci jiných biografií, které jsem četla, nemohu o ní říct nic víc, než že je zkrátka průměrná. Jsem nicméně ráda, že se jsem se díky této knize seznámila s osobností Alice Herz Sommerové a zvažuji, že si o ní přečtu ještě další knihu Alice Herzová-Sommerová: Rajská zahrada uprostřed pekla



Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář :)