Poručík Gustík - Arthur Schnitzler (# 214)

Se spisovatelem Arthurem Schnitzlerem jsem se poprvé seznámila, když mi byl jako autor doporučen Mgr. Kristýnou Celhofferovou ke komparaci se Stefanem Zweigem pro moji bakalářskou práci. Do té doby jsem neměla o literární tvorbě tohoto pozoruhodného muže ani potuchy. Možná to bude i tím, že jeho knihy nejsou moc dobře dostupné, ať už v antikvariátech nebo knihovnách. Já jsem s velkým štěstím na Aukro.cz zakoupila pohromadě Anatola, svazek novel Slečna Elsa a také Snové novely – mimochodem krásné vydání od Akropolisu s obálkou od Josefa Velčovského, jež se hodí k dalšímu svazku z této ilustrované řady Příběhy vášně a lhostejnosti od Stefana Zweiga. Schnitzlerovy novely jsou skutečnými literárními bonbónky, jejichž hluboké vrstvy a symbolika se odkrývají až na druhé nebo třetí přečtení.

Poručík Gustík je výjimečnou novelou psanou technikou vnitřního monologu, které použil Schnitzler jako vůbec poprvé v německy psané literatuře. Díky tomuto postupu se stáváme pomyslným voyeurem lieutenanta Gustla. Zachycení proudu myšlenek zhýčkaného poručíka, který si vyjde do opery a vyhlíží nezávazný flirt, představoval novátorství, které rezonovalo nejenom v literárních kruzích. Krátce po vydání povídky zbavil čestný soud Schnitzlera titulu vojenského lékaře pro urážku na cti rakousko-uherské armády. Schnitzler, v povídce s jednoduchou zápletkou, zobrazuje se sarkasmem rakouského vojáka s antisemitským smýšlením a zpochybňuje také smysl dobových soubojů muže proti muži. Poručík chce v šatně předbíhat, což se setká s odporem pekaře, který poručíkovi vezme meč a vyhrožuje mu. Než na to stačí Gustl zareagovat, je vyvrhnut na ulici a zmocňuje se jej panika. Jeho čest byla nenapravitelně otřesena a rozhodne se spáchat sebevraždu, aby se očistil. Jeho neustálé myšlenkové pochody krouží jako satelit kolem jeho zhrzené cti. Sebevražda zde není cílem ani prostředkem, působí jako náhlý výstřelek poručíkova nabubřelého ega, které utrpělo společenskou urážku. „Gusto, Gustíku, mám dojem, že tomu pořád ještě nevěříš. Uvědom si už… není jiného východiska… Kdyby ses rozkrájel, tak jej nenajdeš! – Teď už to chce jen chovat se v posledních okamžicích jako chlap, důstojník, aby moh´ plukovník říct: byl to správný chlapík, zachováme mu světlou památku.“ (s. 97)

 

Sebevražda je pro Gustíka přijatelnější variantou řešení, než aby se zmohl na cokoli jiného. On i my však cítíme, že nemá odvahu sebevraždu spáchat, že je mužem velkých slov a malých činů, že vše co činí, činí jen proto, že by měl… „Měl bych něco říct (…) Měl bych vytáhnout šavli a rozsekat ho na cucky (…) Já vím, že nejsem schopný satisfakce, a proto se musím zastřelit.“ (s. 82-119)

Když Gustík přichází do kavárny a zjišťuje, že pekař, který jej tak v opeře ponížil, v noci zemřel, rázem zapomíná na všechna předsevzetí i sebevraždu, kterou tak moc chtěl spáchat. „Je mi blaze, tak blaze! Co teď udělám?... Něco se musí stát, jinak mě taky ještě trefí šlak ze samé radosti! (…) A Štefě napíši, že si pro mne musí dnes večer udělat volno, i kdyby trakaře padaly! A odpoledne ve čtyři… jen počkej, můj milej, jen počkej! Jsem zrovna ve formě… Z tebe nadělám sekanou!“ (s. 119).

Novátorský přístup užitý v této povídce inspiroval i jiné spisovatele, jako například Jamese Joyce při psaní Odyssea.

Schnitzler, Arthur. Slečna Elsa. První vydání. Praha : Odeon, 1977

Arthur Schnitzler (1862 – 1931) byl synem známého vídeňského laryngologa Johanna Schnitzlera. Studoval medicínu a celý život se věnoval psychologii. Jeho dílo stojí na pomezí naturalismu a vídeňské moderny představované osobnostmi jako byl Hugo von Hofmannsthal, Peter Altenberg, Hermann Bahr nebo kritik Karl Kraus. Psal divadelní hry i psychologické povídky a novely. K nejznámějším dílům patří hry Anatol, Rej nebo Širá krajina a novely Slečna Elsa, Poručík Gustík, Útěk do temnoty nebo Snová novela.