Helmut Newton – Vlastní životopis

Nedávná návštěva výstavy Helmuta Newtona v Budapešti mi připomněla Newtonův životopis, který jsem kdysi koupila své sestře. Matně jsem si vzpomínala, že se mi kniha líbila, ale nebyla jsem si schopná vybavit sebemenší detail z jeho života a tak jsem se opět pustila do čtení.

 

Helmut Neustaedter se narodil v židovské rodině v Berlíně roku 1920. Aristokratická matka si potrpěla na zachovávání společenských tříd, zatímco upracovaný otec vedl továrnu na knoflíky, o níž doufal, že ji mladý Helmut jednou převezme. Helmut se narodil do doby, v níž vrcholila hospodářská krize, přestože se jeho bohaté rodiny až tak drasticky nedotkla. Helmut nepatřil mezi nejnadanější žáky, do školy jej vozil řidič a často se tak stával terčem posměchu. Ve dvanácti letech si pořídil první fotoaparát a první fotky vyfotil již metru, přestože z nich pochopitelně nic nebylo. Poté, co nastoupil k moci Hitler, se rodina rozhodla pro útěk. Nejprve poslali samotného Helmuta do Singapuru a sami později odejeli do Jižní Ameriky. Helmut se se svým otcem již více neshledal.

V Singapuru se Newton nechal vydržoval starší noblesní Angličankou, přestože se nezřídka oddával sexuální eskapádám s jinými ženami. V tomto období přišli první zkušenosti s fotografováním pro noviny. Židé v Singapuru byli označeni jako nežádoucí a byly internováni do Austrálie, kde se Newton ocitl v roce 1940, tedy ve dvaceti letech. Od roku 1942 do roku 1946 byl Newton v australské armádě, ale jeho činnost spočívala pouze v pomocných pracích většinou na železnicích, takže o válečných zážitcích nemůže být řeč.

Přestože měl Newton vztahy s nesčetným množstvím žen, nakonec si vzal divadelní herečku June Brownovou, se kterou zůstal celý život. V Austrálii si Newton změnil své jméno z původního příjmení  Neustaedter a započal svoji fotografickou kariéru. Brzo přišla nabídka pro práci ve Vogue v Anglii, kde Newton utrpěl první kariérní náraz. To, co bylo dobré v Austrálii, nutně nemuselo být dobré v Londýně a Newton si musel vydobýt své místo pod sluncem. To se mu nakonec povedlo v Jardin des Modes, ale hlavně díky dvacetileté spolupráci s Vogue, pro nějž fotil do roku 1981. Poté následovala nejrůznější hostování v New Yorku a vlastní projekty jako Big Nudes nebo kniha White women. Od roku 1981 potom Helmut Newton žil v Monte Carlu.

Druhá část knihy jsou drobnější texty vztahující se k různým tématům, jako fotoaparátům, technice focení, polaroidům, setkání s anglickou královnou, Leni Riefenstahl, Gerhardem Schrödrem, Helmutem Kohlem nebo Margaret Thatcherovou.

Jestliže máte rádi fotografie Helmuta Newtona, vřele tento životopis doporučuji. Je velmi zábavný a pochopíte také mnoho Newtonových fascinací ženami v rozličných pózách a prostředí. Helmut Newton mi trochu připomíná Woodyho Allena… Byl stejně ustrašený a sebestředný, ale za to génius.

 

 

„Navrhl jsem, abychom šli k bazénu, což ovšem poměrně striktně odmítla. Že je venku příliš větrno a nechce si zničit účes. Prosil jsem ji, aby si sedla na židli a dala nohu přes nohu. Vůbec neměla špatné nohy. Sedla si, ale nohy přes sebe nedala. Namontoval jsem svůj starý fotoaparát Fuji na stativ, ona dala hlavu na stranu a kysele se do něj usmívala. Požádal jsem ji, aby držela hlavu rovně a tvářila se vážně. Odvětila: „Člověk ale vypadá tak nepřátelsky, když se neusmívá.“ Nakonec se přece jen přestala usmívat a já stiskl spoušť. Měli jsme to za sebou a ona důstojně odešla. (…) Jak se pak ukázalo, fotografie se jí nelíbila, připadala jí příšerná a také mi to říkala pokaždé, když jsme se později setkali. Mně se ten snímek moc líbil, vypadá na něm jako žralok: hlavu drží rovně a neusmívá se. Fotografie dnes visí jak obrovská dvoumetrová zvětšenina v londýnské National Portrait Gallery.“ (Newton, Helmut. Vlastní životopis. Praha : Slovart, 2003. Strana 268)