Z hlubin - Margaret Atwoodová (#663)

Margret Atwoodová patří spolu s Robertem Daviesem k nejvýznamnějším kanadským spisovatelům. Prozaička, básnířka i scénáristka se narodila v roce 1939 v Ottawě a román Z hlubin společně s románem Ublížení na těle patří k jejím nejlepším dílům.  

Román Z hlubin pojednává o nejmenované hlavní hrdince, která se se svým přítelem Joem a manželským párem Annou a Davidem vydává na rodný ostrov v západním Quebecu, aby pátrala po svém zmizelém otci. Během příznačných biblických sedmi dnů zde dochází k očištění hlavní hrdinky, která si uvědomuje, že vyměnila moderní společnost za svoje přirozené já. Více než kdy jindy si uvědomuje vyčpělost svého vztahu s Joem, ale také karikaturu manželství svých přátel, kteří jsou navíc „příliš industriálně poznamenaní“ (Matoušek, Petr. Pud přežít, který přežije. In Z hlubin. První vydání. Praha : Argo, 1998. Strana 187). Předešlý vztah v ní spálil jakýkoli cit a nový přítel pro ni nepředstavuje žádnou perspektivu. Hrdinka se stále více uzavírá do samoty a na vlastní pěst pátrá po otci. Hledání ji přivádí k obrazcům původního indiánského obyvatelstva, které se jí nečekaně stává branou k traumatickému zážitku, který odhaluje její skutečný život. Z hlubin se vynořují její tajemství, kdy slova jako manželství, dítě a svatba ve skutečnosti znamenají ženatý muž, nenaplněný vztah a interrupce. Ponor pod hladinu symbolizuje křest a zároveň paranoidní až animální přerod hlavní hrdinky v bytost propojenou s přírodou.

Z hlubin je složitým románem, který pojednává o národě, mytologii, tělesnosti i domovu. Odráží se v něm přirozenost projevující  se v přírodě, jejímž protipólem je moderní společnost s pokřivenými vztahy a necitelnou turistikou zaplavující poslední panenská místa. Margaret Atwoodová spojuje intelektuální nadhled s prvky napětí, ale také s rozbory lidských vztahů. Výsledkem je působivý román o hledání duševní rovnováhy a návratu domů.

„Spoluvyprávějící úlohu přejímá v románu příroda: nejen v ústřední metafoře ponoru do vodní hlubiny, ale i v nenápadné hře náznaků, v nichž jako by ožívaly freyovsky epifanické zkratky do mytologického podvědomí. V symbolech ledňáčka jako naléhavého prozření, ryby jako loga pro Vykupitele, volavky jakožto lákadla, sovy jako Moudrosti a žáby s pavoukem coby indiánských metafor pro Přirozenost prvního řádu a mateřský princip se potkává sémantická energie znakové řeči uchvatitelů s imaginací předkolumbovského lidu – nejpůsobivěji v epizodě, kdy je na vábničku žáby (indiánská matka Příroda) lovena ryba (Kristus). Smutné zdání plní volavka, na níž se zvláštním způsobem podepíší napjaté bilaterální kulturní vztahy, vyjadřované z americké strany touhou něco si z čarokrásné, nicméně pleněné přírody severního souseda prospektorsky uklohnit, z kanadského hlediska zase nelichotivými spojeními „duchovní anexe“, „výprodej země“.

(Matoušek, Petr. Pud přežít, který přežije. In Z hlubin. První vydání. Praha : Argo, 1998. Strana 188).