Hudba močálu – Lewis Nordan (kniha měsíce února 2015)

Lewis Nordan je jeden z mnoha autorů bohaté jižanské prózy. Jeho povídkové knihy jsou zasazeny do mississippské delty, v nichž popisuje život v sociálně a rasově vyhroceném Jihu. V knize Hudba močálu, kterou tvoří deset volně propojených povídek, očima chlapce Sugara Mecklina líčí dospívání v Mississippi padesátých let. Nordan o této knize řekl, že je o tom, jak pro něj bylo těžké vyrůstat na Jihu jako běloch. Sugar Mecklin se objevuje i v knize Obdivné hvízdnutí, kde je variován příběh o tom, jak se svým kamarádem Sweetem Austinem najde mrtvolu v močálu. Vyprávění ústy dospívajícího mladíka není pro americkou literaturu žádnou novinkou, vždyť nejsilnějšími předobrazy jsou Tom Sawyer, Huckleberry Finn nebo Holden Caulfield z Kdo chytá v žitě. Pro většinu jižanských autorů dětští hrdinové představují způsob, jak se prostřednictvím návratu do svého dětství odvrátit od chaosu a vyprázdněnosti postmoderního světa.

 

Hudba močálu odkazuje na twainovskou tradici tzv. tall tales, fantaskních příběhů, v nichž se mísí zlo s dobrem, fantazie s realitou. V příbězích Lewise Nordana se nemá smysl ptát, jak se stalo to či ono, protože autor si s realitou pohrává a tvrdí, že výhodou spisovatele je jeho zapomnětlivost, jelikož vzpomínky potlačují představivost. Sugar Mecklin čtenáře v povídkách s často absurdními dialogy seznamuje s roztodivnými postavičkami smyšleného městečka Arrow-Catcheru. V první povídce, která dala název celé knize, nám ukazuje svého otce, alkoholika se sebevražednými sklony, který už jednou do své hrudi zabodl sekáček. Jinde Sugar vypráví o tom, jak se svou vojenskou lopatkou doslova prokope celé své okolí a ve skrýši pod domem nalezne mrtvolu ženy. Jindy je Sugar Mecklin jediným, kdo dorazí na oslavu narozenin podivné rodiny McNeerů, kterou všichni opovrhují. V této povídce je také Sugar svědkem scény, v níž třináctiletá dcera McNeerů Dixie Dawn, snící o kariéře operní pěvkyně, uprostřed pole s hlávkami zelí zpívá árii, když ji její zuřivý otec uhodí motykou. Svět Sugara Mecklina je právě tou směsicí grotesknosti, násilí i absurdity, který je pro jižanskou literaturu typický a přináší nezapomenutelné výjevy, například bizardní výlet rodiny na pobřeží Mexického zálivu krátce po ničivém hurikánu, na němž se otec Gilbert snaží znovu zamilovat do své ženy nebo již výše zmíněnou árii uprostřed hlávek zelí.       

Nordanův svět je pozoruhodný, protože nelpí na detailech nebo na nezměnitelné realitě, ale je vystavěn na odzbrojující tvůrčí svobodě. Hudba močálu má zvláštní atmosféru, která má nejblíže k magickému realismu a ladně ji doplňují linorytové ilustrace Silvie Urbánkové. Násilí, deprese i rodinné křivdy jsou zde nezamlčovanou součástí každodenního života a paradoxně vytváří tesknou a melancholickou náladu, díky níž je Hudba močálu tak neobyčejně „krásně tklivá“.

„Dnes ne. Dnes byla zvláštní neděle, a vlastně celé léto bylo zvláštní. Možná se dnes jednou provždy ukáže, že kouzla se dějí. Bylo to léto, kdy si Sugar Mecklin uvědomil mnoho věcí, které jako by nikdy předtím neexistovaly; třeba ty myši v matraci nebo Elvis Presley v rádiu. To léto Sugar Mecklin uslyšel konejšivou hudbu močálů, zavlažovací pumpy v rýžových polích, dlouhý naříkavý a žalující zvuk, slyšel sípající, astmaticky zadýchaný lis, který jako velké plíce nasaje vzduch a pak se ozve náraz a klapnutí, jak se stlačený vzduch uvolní a bavlna se zabalí do pytloviny a sváže se ocelovými proužky do třímetrákového žoku, slyšel operní hlas vyzrňovače bavlny, ve kterém se oddělují vlákna od semínek. Slyšel štěkání krys, slyšel, jak nějaké dítě zpívá na záhonu se zelím árie, slyšel papouška, který vydával zvuk jako pokladna, slyšel, jak venku za oknem tropické lijáky zalévají celou deltu, slyšel pamp-pamp-pamp-pamp dvojplošníků, když bombardovaly pole jedy a defolianty, četl dopravní ceduli, na které stálo WALNUT GROVE JE STŘEŽEN RADAREM, a nacházel v těch slovech poezii, slyšel hrdličky na ořešácích.“

Nordan, Lewis. Hudba močálu. Praha: Mladá fronta, 1997. Strana 12