Rybí krev – Jiří Hájíček
Rybí krev podobně jako Selský
baroko čtenáře zavádí na jihočeský venkov – nyní na přelomu 80. a 90. let,
děj je z velké části retrospektivní. Hlavní hrdinka Hana se po patnácti
letech v cizině vrací domů, aby mohla uzavřít staré záležitosti
z minulosti. V ruce třímá seznam osob, s nimiž se chce setkat,
ale jak brzy zjistí, jsou tato setkání obtížnější, než si myslela.
Vracíme se do minulosti na
jihočeskou vesnici, kde žije Hana - dospívající dívka, která touží po klidném
životě na venkově se svým přítelem z dětství. Její představy o budoucím
životě významně naruší zpráva o tom, že má vesnice společně s jinými
ustoupit výstavbě přehrady, která bude ochlazovat jadernou elektrárnu Temelín. Právě
boj o záchranu obce pro Hanu znamená přechod z dětství do dospělosti,
dobu, kdy naváže nový vztah, ale zradí kamarádku, dobu kdy bojuje i za práva
ostatních, ale rozpadají se vztahy v její vlastní rodině. Právě vztah otce
se synem i nevyřešené otazníky z minulosti způsobují v rodině velké
napětí. Neodvratná likvidace obce a záhadné úmrtí strýce dokresluje už tak
pochmurnou náladu v rodině, která vygraduje odchodem bratra Honzy.
Hana se společně s přítelem Petrem
zasazuje za zachování vesnice, ale často naráží na odpor nejen cizích lidí, ale
také vlastní rodiny. Poté, co její otec s matkou dostanou náhradní byt ve
městě, se Hana odmítá odstěhovat a začne žít v chalupě u Petra, která je
však také v budoucnosti určena ke stržení. Hanin život se zcela soustředí
na boj nikoli s větrnými mlýny ale s atomovou elektrárnou, až
zapomene žít vlastní život, který se nevyhnutelně začíná rozpadat.
Rybí krev je výjimečný román, je mnohem propracovanější než Selský baroko a na pozadí nedávné
historie výstavby Temelína sleduje mikro historii jedné rodiny. Vyprávění mladé
dívky střídající se s vyprávěním jejího čtyřicetiletého já, toužícího po
uzavření staré historie, je bolestné a velmi sugestivní. Hana je silná hrdinka
a její neústupnost a snaha hájit svůj hrad do poslední chvíle, je fascinující.
Svým způsobem je hlavní hrdinka rozpolcena mezi dva světy, mezi světem tehdy a
teď, které jako by patřily odděleným osobám. V Hanině mladistvém odhodlání
je idealismus, upřímnost a čistota, která jako by už skeptickým dospělým kolem
scházela. Proto je v jejím boji cosi dojemného. Představy o ideálním
životě se Haně rozplynuly, ale ani náhradní scénář jí zrovna nevychází tak, jak
by si přála.
Polozatopení rodné vesnice i
ztráta domova je tragická a dokazuje, že vědecký pokrok a modernita jsou často
vykoupeny lidským neštěstím a nenahraditelnými ztrátami. V románu se silně
ozývá historická křivda, která se projevuje už u otce, který byl se svými
rodiči vysídlen kvůli procesům z padesátých let. Nenaplnění vlastních snů
si projektuje do syna, který ale touží jít vlastní cestou. Právě scéna, kdy se
Hana loučí se svým bratrem, patří k těm opravdu nejsilnějším v celém
románu. Propletené rodinné i kamarádské vztahy román povyšují na něco víc než
prostý boj proti atomové energii, proměňují jej na opravdový lidský příběh,
který je dojemný i surový zároveň. Ztráta domova, marné ohlížení se za
minulostí, přechod z dětství do dospělosti, to jsou univerzální témata,
v nichž se čtenáři budou zrcadlit možná jeho vlastní vzpomínky. Podle mého
názoru nejlepší Hájíčkův román.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)