Ztracené město v Amazonii – David Grann
Když se David Grann pustil po
stopách anglického badatele P.H. Fawcetta, kterého ve dvacátých letech 20.
století doslova pohltil amazonský prales, netušil, že se jeho kniha v roce
2009 vyšvihne na čtvrté místo New York
Times bestsellerů a stane se předlohou pro film Ztracené město Z (2016). Kniha se stala úspěšnou hlavně atraktivním
tématem, přičemž její podtitul „A Tale of
Deadly Obsession in the Amazon“ trefně vystihuje osud jejího hlavního
hrdiny – posledního viktoriánského badatele H.P.Fawcetta, který celý život snil
o tom, že nalezne v amazonské džungli pozůstatky ztracené civilizace. Ve
svých poznámkách nazýval toto ztracené město „Z“. Amerického novináře Davida
Granna jeho osud zaujal natolik, že dočasně opustil své domácí pohodlí a vydal
se hledat odpověď na otázku, která vzrušuje veřejnost již desítky let: proč se
Fawcett nevrátil z poslední amazonské výpravy a co se mu přihodilo.
Bez nadsázky je Fawcett esencí
dobrodružství, počínaje jeho mládím prožitým na Srí Lance, přes jeho posedlost
po nalezení mýtického světa, a v neposlední řadě i jeho zmizením, které
zůstalo dodnes neobjasněno. David Grann se vydal za Fawcettovou rodinou a
nakonec i do amazonské džungle na místa, kde byl Fawcett naposledy spatřen. Nebyl
to zrovna lehký úkol, protože Fawcett úmyslně neuváděl přesná místa svého
pobytu, neboť nechtěl riskovat, že jej někdo v jeho plánu předhoní. Grann
od začátku vytváří umnou koláž příběhů v příběhu, které nakonec
vykrystalizují ve dvě hlavní roviny – příběh Fawcetta a příběh samotného
spisovatele, který se snaží odhalit tajemství jeho zmizení. Ztracené město v Amazonii je
populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo
možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet
nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka
to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil
velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak
nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli
badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a
mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení
pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním
conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o
své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu. Vážnost Grannova záměru
dokresluje také skutečnost, že vyhledal uznávaného amazonského archeologa
Michaela Heckenbergera, jehož zjištění jsou pozoruhodně blízká těm Fawcettovým.
Film sice končí ztracením
Fawcettovy tříčlenné expedice v džungli, avšak kniha pokračuje neméně
rozsáhlou kapitolou o snaze tuto záhadu rozluštit. Grann shrnuje nejvýznamnější
výpravy, které se Fawcettův konec snažily vypátrat, hovoří také o Fawcettově
domnělém indiánském synovi i nalezených kosterních pozůstatcích. Protože se konec
posledního viktoriánského badatele, který se ze své expedice v roce 1925 už
nevrátil, nepodařilo nikdy spolehlivě vypátrat, zůstane Fawcett slavným „nikoli
tím, co na světě odhalil, ale co utajil“. Osud Fawcetta, který se do amazonské džungle
vypravil na začátku 20. století pouze s mačetou a kompasem, musel už ve své
době působit romanticky. Přestože byl svému cíli nakonec mnohem blíž než si myslel,
a mnohá tajemství byla objasněna, z atraktivity Fawcettova příběhu dosud nic
nezmizelo.
„Velcí predátoři však pro výpravu nepředstavovali to největší nebezpečí.
Nejhorší byl neúnavný hmyz. Například jihoameričtí mravenci, oecodome
cephalotes, dokázali během noci rozložit
oblečení a batoh na jednotlivá vlákna. Další byli roztoči, kteří se na člověka
přilepili jako pijavice (další pohroma), a blechy s červenými chlupy
požírající tkáně lidského těla. Pak to byly mnohonožky, které vystřikovaly
kyanid. Parazitující červi způsobující slepotu. Mouchy z čeledi vrtulovitých,
které dokázaly kladélkem propíchnout oblečení a naklást vajíčka pod kůži, kde
se vylíhly larvy. Téměř neviditelné koousavé mouchy, takzvané pium, po jejichž zásazích zůstávalo tělo
výzkumníka poseté lézemi. A také „líbající brouci“, kteří koušou oběti do rtů a
tím přenášející prvoky trypanosoma cruzi,
trypanozoma americká, a člověk si myslí, že z džungle unikl bez újmy, ale
teprve za dvacet let začně umírat na otékající srdce nebo mozek.“
Grann, David. Ztracené město v Amazonii.
Víkend : 2010, strana 88.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš komentář :)